3. meditace pro Postní období - POUŠŤ

Fra Stanko Mabić 

''Ocitáme se ve Svatopostním období, kdy čteme liturgická čtení, kdy uvažujeme, kdy se setkáváme s různými meditacemi, které mluví o Postním období. Často se setkáme se slovem POUŠŤ.

 Já jsem se rozhodl s vámi podělit o zamyšlení nad pouští. Když slyším slovo poušť, a věřím, že i vy cítíte totéž, zní nějak exoticky. Rádi bychom odjeli na tu poušť na turistický výlet dobře vybaveni množstvím osvěžujících nápojů a fotoaparátem, v autě s klimatizací a prožít tam jeden, dva dny nebo i týden. Přitom ale málokdo se rozhoduje odejít na poušť, kde bude žít v nouzi dlouhou řadu roků'', řekl na počátku třetí Svatopostní meditace fra Stanko Mabić.

V Postním období farnost Medžugorje a Informativní centrum Mir Medžugorje připravují postní meditace, které můžete sledovat ve středu ve video formě po pravidelném večerním modlitebním programu. Meditace připravují fra Marinko Šakota, fra Stanko Mabić a fra Ante Vučković.

Fra Stanko Mabić ve své meditaci pokračoval tím, že když čte biblické texty, např. o Janu Křtiteli, který na poušti ztrávil patnáct roků, nebo o někom druhém, pak jeho první asociace je ticho. 

''...Mlčení. Člověk je tam sám. Nemá nikoho. V noci neslyší nic, ani svůj hlas ani hlasy druhých lidí. Přitom ale to mlčení na poušti stále ještě není ticho. Mlčení může být podmínkou pro ticho, ale ticho nastává v srdci. To je něco jiného. Ticho po kterém toužíme se nenachází na poušti. Nenachází se ani v klášterech. Můžeme odejít do kartuziánského kláštera, kde lidé převážnou část svého času mlčí, nebo můžeme odejít na nějaké jiné místo… poušť nebo ticho se nachází v našem srdci. S Bohem se setkáváme v tichosti srdce. Poušť vede k tichu, a ticho vede k nejhlubší blízkosti s Bohem. Poušť, ticho a samota nemusejí být místa – Sahara, Judská poušť nebo Egyptská poušť… Já bych nezdůrazňoval místo, ale stav ticha v našem rozumu, v našem srdci'',  řekl fra Stanko Mabić a připomněl nám svatého Antonína Poustevníka, otce mnišství, který celý život prožil na poušti a říkal: „Ten, který odešel na poušť, aby si uchoval mír s Bohem je osvobozen od trojice válek: války naslouchání, války vidění a války mluvení. Zůstane jenom jedna válka: válka srdce.“

''Válka probíhá v našem srdci, což znamená, že samota nestačí, že nestačí odejít na poušť, kde všechno kolem nás mlčí, ale je potřeba se snažit dosáhnout tichost v srdci. To je naše hlavní bojové pole, tam je válečný stav, ale vnější mlčení, jako na poušti je dokonalý, dokonce i nutný ambient, abychom zvítězili ve válce o ticho ve vlastním srdci. Tedy, nestačí samota a vnější ticho. Je zapotřebí dovolit paprskům Evangelia, aby ozářily naše nitro paprsky bezpodmínečné lásky, tichými paprsky Boží přítomnosti, protože Bůh přebývá v tichosti našeho srdce. Žít na poušti neznamená jenom být bez lidí, ale žít s Bohem a pro Boha. Kdo žije s Bohem, nikdy není sám, ani když je sám. Srdce, které přebývá v tichosti současně je i srdce naplněné láskou. Otec nebeský očekává svoje děti právě v jejich srdcích, a ne na nějakém vzdáleném místě, ať je to poušť, moře nebo městská tržnice''. 

A dále se fra Stanko vrátil opět k Bibli. Zdůraznil, že se žádný prorok nesetkal s Bohem pokud se neuchýlil do samoty a ticha, nebo dokonce doslova i na poušť.

Zážitek Boha je neoddělitelný od zážitku pouště. Veliké věci začínají na poušti, v tichu, v samotě. Vezměme jen obraz stvoření světa. Pokusme se ve fantazii si představit jak to bylo. Na prvních stránkách Bible čteme jak se Duch vznášel nad vodami (1 Moj 1,2). Temnota všechno obklopovala - a Bůh odděluje světlo od tmy (1 Moj 1,2). Když si toto představuji, prožívám, že se to děje v dokonalém tichu. Bůh říká jenom jedno slovo: „Ať se tak stane!“ A stalo se. Oddělilo se světlo od tmy'', říkal fra Stanko Mabić, a potom po obrazu stvoření světa uvádí i druhé biblické obrazy ticha a pouště, přičemž nazývá Boha přítelem ticha.

Když poslal svého Syna na Zem, když se Syn Boží narodil, také bylo ticho. Narodil se za Betlémem, v nějaké jeskyni, v noci; Abrahama Bůh poslal do zaslíbené země, kde teče med a mléko, do Judska – a Judsko je převážně poušť; když Bůh svůj národ vyvedl z egyptského otroctví, vodil ho pouští, protože se pouští člověk očišťuje; Slovo Boží přijal Jan Křtitel, který byl více než patnáct roků na poušti připravoval svoje srdce. Fra Stanko dále uvádí, že když se anděl Gabriel zjevil Marii,  jak čteme v Bibli, nikde není psáno, že ho Maria viděla. Jenom ho slyšela. Aby Maria slyšela andělův hlas muselo být ticho i kolem ní i v jejím srdci, v jejích myšlenkách. Tentýž anděl se zjevil i Zachariášovi, aby mu řekl, že jeho žena porodí dítě. Zachariáš slyšel anděla, ale ne jenom anděla.

Zachariáš slyšel mnoho hlasů ve svém srdci. Ty hlasy v něm vzbuzovaly pochybnosti. Neuvěřil. Anděl mu řekl: “Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“ (Lk 1, 20)”. Na první pohled se zdá, že ho anděl trestal, ale ne. Anděl ho ve skutečnosti odměnil. Dal mu milost. Devět měsíců pouště, devět měsíců mlčení, a v tom mlčení, když nemohl mluvit – jsem si jist - každý den uvažoval o slovech, která mu Bůh poslal po archandělu Gabrielu'', vyprávěl ve své meditaci fra Stanko Mabić a dále mluvil o svatém Josefovi, Mariinu snoubenci.

''Bible neuvádí ani jediné jeho slovo. On mlčel, žil v tichosti, jinak. V tom tichu ho Bůh jistě předurčil od matčina lůna, že bude nevlastním otcem, pěstounem jeho Syna. Ten Josef je zván „spravedlivým“ (Mt 1,19). Nikdy by nedostal ten název, kdyby trávil čas ve společnosti a bavil se… On mlčel a pilně dělal svoji práci, jeho pracovna byla jeho pouští, kde svojí prací slavil Pána, a v tom tichu on slyší anděla. Oslovil ho ve snu. „Josefe, vezmi dítě i matku…“ (Mt 2, 13) Bůh k němu promluvil, protože jeho srdce v tichosti naslouchalo a on mohl odpovědět. Kdyby byl hluk v jeho srdci, nejrůznější jiné myšlenky, byly by tu ostré rozhovory a hádky, on by neposlechl hned'', řekl nám fra Stanko a ujasňoval, jak Ježíš v době svého souzení na Pilátově dvoru a na své křížové cestě převážně mlčel. Proč mlčel? Mlčení je součást ohlašování Království nebeského. Tam se shromáždila všechna židovská i římská společenská smetánka. Byli tu všichni přední mužové a kněží, Poncius Pilát… tehdy mohl mluvit – ale on mlčel. Ne jen, že mlčel rty. Mlčel i ve svém srdci. To není mlčení, které v sobě chová nenávist, pomstu, reptání, ale mlčení při kterém miluje. To mlčení je možná schopné říci více než vyslovená slova. Potom fra Stanko uvedl příklady svatého Pavla a svatého Františka, kteří Ježíšův hlas slyšeli, teprve když utichl hluk v jejich srdci.

''Tedy poušť, samota, tichost jsou potřebné k tomu, abychom vstoupili do sebe a setkali se s tím, který je v nás. Podstatný bod setkání s Bohem se nachází v nás, ve vnitřní komnatě našeho ducha, a pravá  modlitba je setkáním s Bohem. V našem srdci, kde se v tichosti chceme setkat s Bohem, jsou různé místnosti. Ježíš říká: …vejdi do svého pokojíku (Mt 6,6), do ticha, do samoty, ale v našem srdci jsou různé místnosti. Místnost na diskotéku, místnost na nakupování, místnost pro aktivity, místnost pro velké starosti… ale i místnost pro ticho. A právě v té místnosti přebývá Pán. Stojí zato se vyhýbat mnoha místnostem a dojít až do té nejhlubší části srdce, kde se nachází ta místnost ticha. Stojí nám za to dojít do té místnosti, protože v té místnosti, v tom tichu, nás očekává Pán. Tady, v samotě a tichosti, člověk předstupuje před Boha s přáním navázat s Ním důvěrný vztah v lásce.

Do nejintimnějších hlubin Božího tajemství nemůžeme proniknout slovy, ale mlčením, tichostí. Stojí za to vstupovat do sebe, otevírat svůj vnitřní prostor Boží přítomnosti, protože Bůh skutečně poslouchá naše srdce, a ne naše slova. Někdo vůbec není hovorný, není dobrý řečník, ale Boha nezajímá jaký je kdo řečník. On poslouchá srdce. Mojžíš říká Pánu: Jak budu já mluvit? Koktám, těžko se mi mluví. (Iz 4,10ss) To pro Hospodina vůbec není podstatné. Jestli začneme koktavě říkat to co jsme v tichosti slyšeli od Boha, všichni nám budou naslouchat. Jestli jsme velmi schopní řečníci, ale v srdci Pán není, nikoho nedojmeme. Svatá Tereza říkávala: „Při vnitřní modlitbě, která probíhá v tichosti, v poušti srdce, není důležité mnoho uvažovat, ale mnoho milovat.“, řekl fra Stanko Mabić, který svoji meditaci zakončil myšlenkou židovského krále Šalomouna, který se modlí: 'Hospodine, dej mi srdce, které může slyšet, dej mi srdce, které dokáže mlčet a naslouchat Tvému slovu''.