Pozvánka na společnou mariánskou modlitbu v Praze

Napsala organizátorka založené nové pražské sekce Fatimského apoštolátu v Praze. Tohle je literární perla (poznámka redakce)

HLE, VŠECHNO TVOŘÍM NOVÉ

Netuším, jak mocně zadul vítr do mých myšlenek, zda to byl severák či jižní vánek, ale pevně věřím, že Ten, kterému se vzdává chvála od východu slunce až k jeho západu, je svým Dechem zanese na půdu úrodnou, vhodnou a připravenou. Na půdu, kterou si formuje podle libosti, aby zapadla do jeho plánů jako jedinečné místo mezi statisíci pražských půd, ačkoli si sama o sobě může myslet, že je pouze skladištěm nepotřebného harampádí či holubího trusu a o pokladu skrytém pod nánosem letitého prachu vůbec netuší. Nechám se tedy, stejně jako ona, překvapit a unášet choreografií Božího Ducha, který nepotřebuje k obsazení svého díla nekonečné hodiny konkurzů ani nepřehledné zástupy komparzistů. Tvoje tvář, milý čtenáři, mi zůstává zahalena tajemstvím, ale věř, že jsi se právě stal součástí něčeho podivuhodného, ve skrytu připravovaného, co nejde popsat výstižněji, než známým výrokem hlavy našeho státu: „Nevím, zda vím, co je to zázrak …“. Proč na tomto místě cituji slova prezidenta Václava Havla? Z jednoho prostého důvodu, byla totiž adresována tomu, který jako hlava církve zakusil tajemství Fatimy na svém vlastním těle a je neodmyslitelně spjat i s následující událostí, která se odehrála 33 let a sedm měsíců od chvíle, kdy tuto větu vyslechl, v době, kdy už téměř sedm let bdí jako nebeský patron nad dílem Světového Apoštolátu Fatimy, jehož byl členem i reformátorem. Bůh i v dnešní době koná podivuhodné věci, možná jsou jen trochu méně okaté, než bychom chtěli a čekali.

Když jsem ve čtvrté třídě základní devítileté školy hltala povinnou školní četbu o novém epochálním výletu pana Broučka do XV. století a toužila spolu s ním usnout v hostinci Na vikárce, abych po probuzení v posunutém čase po jeho boku prožila všechna ona dobrodružství mezi husity, neměla jsem ani zdání o tom, že se můj dětský sen jednou vyplní. Stačilo posečkat pouhá čtyři desetiletí, než si tajemný hostinec prošel patřičnými uzavírkami a renovacemi a jako odrazové zrcadlo společnosti prožil svůj vzestup i pád na stupnici pomyslných michelinských totalitních hvězdiček, lákajících vyvolené vrstvy do jeho náladové náruče v zákoutí hradních uliček. Když si zub času ukousl patřičnou porci k zasycení, aby osoby povolané prošly alespoň základní proměnou a mohly vzhlížet ke skutečným hrdinům vymykajícím se ovlivněným dětským představám, když se jméno Vikárka projasnilo poznáním a smyslem jeho významu, nastal čas probuzení.

Ani Svatopluk Čech by nespředl dohromady nitky příběhu, který se rozehrál jednoho zimního dopoledne přímo naproti vchodu legendárního hostince, když se, díky vstřícnosti dómského faráře a celé svatovítské kapituly, 20. ledna letošního roku, rozeznělo chórovou kaplí naší katedrály sedmihlasné … „Ave Maria“. Bohu díky! Jsme obsazeni v jiném dramatu, pod skvělou režií k dobrodružství bez času a bez hranic. Podobně jako malé fatimské děti v Aljustrelu, když pásli ovce na stráních své rodné vísky a netušily nic o své podivuhodné budoucnosti … a ozvěna údolí, kterou tak milovaly, jim vracela jejich originálně zkrácený růženec … „Ave Maria … Maria …“

Ave Maria… zní dnes i naší katedrálou právě pod obrazem Panny Marie Fatimské, skrze nějž se v době protektorátu, kdy byl dárcem v kapli umístěn, udály podivuhodné věci.  Nejsou sice zcela doložitelné a jejich verze se částečně liší. Ale! Nejlepší odpověď na všechny současné nesrovnalosti a dohady dal pan kardinál Josef Beran, když v době svého vyhnanství v Římě zařídil, aby jedna ze třinácti soch Panny Marie Fatimské, zhotovených k padesátiletému výročí jejího zjevení v Portugalsku, byla poslána jeho opuštěnému lidu do Prahy. Její cesta k nám v roce 1967 je jedním velkým příběhem Boží lásky, který by měl poznat každý, kdo katolickou církev a Českou zemi nazývá svým domovem. Místo v kapli pražského arcibiskupa opustila tato překrásná socha jen třikrát. Po dvakrát, aby vzdala hold dvěma ze svých synů kardinálů a potřetí loňského září, když uvedla naší zemi do plnosti milostí Fatimy, aby se skrze přijetí Capelinhy stala správcem těchto milostí pro region střední a východní Evropy. Není jistě náhodou, že se právě v tomto čase probouzí po dlouholetém spánku k životu i pražský region Fatimského apoštolátu, aby sloužil své církvi a zemi jen několik metrů od místa posledního odpočinku Služebníka Božího, Josefa kardinála Berana, který dílo Fatimy v naší zemi započal. On by nám mohl osvětlit všechny souvislosti … a mám za to, že to i dělá. Co všechno může způsobit jeden darovaný obraz? Jaké načasování! A jaké útočiště! Přes všechny překážky a útoky, o kterých milý čtenáři nemáš tušení, jsme … znovu … zde …  právě v předvečer měsíčního výročí chladnokrevného vraždění na filozofické fakultě. Třináct cílených obětí … kdo můžeš pochopit, pochop. Právě dnes a tady se začíná naše nová cesta.

„Můj Bože, věřím v tebe, klaním se ti, doufám v tebe a miluji tě, prosím za odpuštění pro ty, kdo v tebe nevěří, tobě se neklanějí, v tebe nedoufají a tebe nemilují…“.  Mariino srdce, které tak dlouho čekáš, až se tvé děti v Praze opět vzchopí, jsme tady. Konečně jsme zaslechly hlas anděla míru: „Co děláte? Proč se nemodlíte?!!!“ Spolu s Lucií, Františkem a Hyacintou chceme zanechat her a radovánek a nechat se formovat pro službu, která nás čeká. Když se dívám na tvůj obraz, Matko, která mě tak dlouho vyhlížíš, vidím, že u tvých nohou, oproti všem zvyklostem, neklečí ani jeden z pasáčků. Jaká podobnost s křížem na obětním stole našeho národního centra, pod nímž stojíš jen ty, bez Jana. Je zde místo pro mne. Prázdné místo, které mám obsadit právě v tak dramatické době. Před měsícem nikdo netušil, jaká tragédie se odehraje na dohled odsud. Děsím se toho boje, který má započít Nepřítel je v našem městě obzvlášť silný a záludný. Ale ty tu celou dobu čekáš. Vytrvale bdíš už od počátku. Konečně! Opět někdo zaplní ta místa u tvých nohou a svou důvěrou snad i očistí tvůj obraz z prachu, abys své děti znovu ochránila. Seber nás tedy ze země, jako David oblázky z potoka, když vytáhl do boje proti Goliáši … jen s prakem a vírou v Boha Izraele. Nenabízíme ti záměrně své klady ani dovednosti, ale vše co nás limituje a čím se trápíme … jediný prostor v nás bez sebemenší pýchy, abychom mohli padnouti do potoka, proudu živé vody Ducha, aby nás omílal po svém záměru … a vyhladil nás na oblázky, svištící vzduchem … plné lásky … kterým jsi dala důvěru.

Sluha Boží, otec Dolindo Ruotolo pro nás, podobně jako sv. Terezička, objevil rychlou cestu k svatosti: „Odevzdanost je heroická a zároveň jí jsou schopné i malé děti. To, co je pro malé děti úplně jednoduché, k tomu my často potřebujeme téměř hrdinství – to, když se ve svém životě máme vzdát svých představ a přání. Sjednoťme se tedy s odevzdaností Panny Marie a spolu s ní se modleme: Ať se mi stane podle Tvého slova. Vzdejme se všeho a zcela se odevzdejme.“ S důvěrou a odevzdaností se chci připojit k fatimským dětem na Loca do Cabeco,  i když, stejně jako ony tehdy, zatím nedokážu nic jiného, než volat do údolí kvůli zábavné ozvěně … Zdrávas Maria …

Jsi na tom podobně? Chceš se spolu s malou Lucií zeptat překrásné paní v bílém: „Co si ode mne přejete?“ Jsi připraven na velké dobrodružství? … Čekám tě každou třetí sobotu v 9:55 před svatovítskou katedrálou k modlitbě růžence a smírných litanií. Můžeš to být právě ty, kdo spolu s oběma dívkami zaslechne otázku z nebe: „Chcete z lásky k Bohu trpět a přinášet oběti za hříšníky?“ Možná však nic neuslyšíš … přestože budeš chtít slyšet … jako malý František.

Milý čtenáři, snad neděsím tě.

Smím oslovit tě: „Drahé Boží dítě“?

Jsou-li ti blízké naše ideály,

Pojď přinášet smír, pět Bohu chvály,

jen nečekej jinou kariéru,

než sloužit všem a zvlášť pak kléru,

který je srdci Matky přemilý.

Držet růženec už tě učili?

Pak ať je ti pět či o sto více

nech rozeznít smích i pláč nemocnice.

Ať jsi kdokoli a kdekoli

někde poblíž v středních Čechách,

v radostech či bezútěchách,

maličký či méně hbitý,

máš jisté skvělé benefity:

Blízkost národních světců i Otce vlasti,

zakusíš duchovní i hmotné slasti -

hradní štrůdl i zpověď s výhledem,

abys věděl, jak chutná a zří tvá zem.

Dál národní centrum k odpočinku,

v němž získáš barvu i bez všech šminků,

pravé hříbky dvě hoďky od Prahy,

hojnost všeho bez tvé námahy.

V bačkorách můžeš odhodlaně

ve dne i v noci jít do chrámu Páně

a považ … pohled jediný

přenese tě přes půl stráně

do portugalské Fatimy …

Než otočíš prsten s dvěma desátky,

na tuty i bez Čedoku,

jsi tam i lážo nazpátky.

Tak … chceš do naší pohádky???

I Arabela je na nás málo smělá,

stěží by tempo udržela.

Inu, vedou nás z nebe dvě malé děti …

Pst! … my, jediní v Praze, máme i Dítě třetí …

O tom však jindy až trochu více,

teď je čas zapálit hromniční svíce

a spolu s ním vstoupit a vpustit jej do chrámu …

„Přijď, ó přijď a naplň tento chrám svou slávou,

naplň tento chrám svou slávou, přijď ó Pane náš …“

Díky Maria!

Díky Otcové kanovníci!

Díky srdce dětská, nevinná …

Sedm (občas i) statečných misi začíná …!

Dnes je ten správný den.

Zem pod našima nohama je plná drahokamů, stačí se jen trochu sehnout.

Pojďme je sbírat spolu!

Jménem pražského regionu FA

Lucie Moravcová

Vše o poslání Světového Apoštolátu Fatimy i o národním centru na: www.cm-fatima.cz

Spojení na pražský region: fatimsky.apostolat.praha@email.cz