Prosincové zamyšlení na téma Vánoce ve světě bez Boha

(Fra Ivan Dugandžić)

Zapomenuté tajemství víry

Obsah křesťanských vánočních svátků je Boží příchod na svět v podobě Dítěte. Pavel to vyjadřuje theologicky suchopárně a stručně: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy,...“(Gal 4,4) O něco abstraktnějším slovníkem mluví Jan o vtělení věčného Slova, které bylo od nepaměti u Otce: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,14). Ježíšovo narození je popisováno jako Otcova řeč v Synu: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu“ (Žid 1,1-2).

Vycházejíc z historické skutečnosti Ježíšova narození a novozákonního teologického výkladu té skutečnosti, rozvíjela Církev zvolna svoje liturgické oslavy vánoc při kterých věřící sklání kolena před nepopsatelným tajemstvím víry. To, co nedokáže proniknout lidský rozum, toho se dotýká věřící srdce, které na chválu toho tajemství pěje nejkrásnější písně ke slávě Boží moudrosti, dobroty, něžnosti a lásky vtělené v Betlémském Dítěti. Časem se objevovaly stále nové, krásné zvyky ve kterých se zrcadlí bohatství vánočních tajemství: ztvárnění jesliček, zdobení vánočního stromečku, vzájemná blahopřání a obdarovávání se, shromažďování rodiny kolem bohatého stolu a ještě mnoho dalšího, krásného. Nic z toho nezmenšilo štěstí věřících a radost z Božího příchodu, ale naopak jí dalo hmatatelnou podobu a obsah.

V dnešním sekularizovaném světě a spotřební společnosti se toho bohužel mnoho změnilo. Vánoce se sice nadále slaví, ale tajemství stále více bledne před leskem, který vytváří člověk. Chudý betlémský chlév již před dlouhou dobou zatlačily do pozadí vánoční trhy, které nenabízejí žádné tajemství, nýbrž přitahují blýskavou nabídkou drahých dárků. Po ulicích slavnostně vyzdobených měst zní vánoční hudba, ve které se už nezpívá o něžnosti Dítěte, lásky Matky, víře pastýřů a králů z Východu, ale o rolničkách, které kouzelně zvoní, o stále zeleném stromku, o ohnivých koních, které táhnou saně Děda Mráze apod. Ale jediným cílem je co nejvíce prodat a utržit. To nejlépe potvrzuje uzavírání účtu po svátcích a srovnávání s loňským obratem. Což se potom člověk může divit, že 40% dětí v jedné škole v Německu neumělo odpovědět na otázku co slavíme na vánoce. Všichni slaví, ale nevědí co.

K vlastním přišel a vlastní ho nepřijali (J 1, 11)

Tak evangelista Jan vyjádřil osud Božího příchodu na svět. Přes dva tisíce roků dlouhou historii jeho Církve, je Ježíš dnes pro velikou většinu lidí cizincem, který nemá místo v jejich životě. Ale evangelista nezapomněl ani na ty, kteří ho přijali: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12). Jak jedna tak druhá věta nám všem, kteří každým rokem slavíme jeho narození, musí být výzvou, abychom si zodpověděli osobní otázku: Kde je Ježíš v mém životě? Není žádné tajemství, že i mnozí křesťané pod tlakem toho všeho co na vánoce je potřeba připravit, se nemohou ani dočkat až ty dny pominou.

Povzbuzen svým osobním prožitím duchovní prázdnoty o vánocích, přesto že bylo vše připraveno za ten krásný svátek, Henri J. M. Nouwen takto uvažuje o skutečném významu vánoc: „Přesto jsem díky tomu všemu poznal – vůbec jsem nepocítil – že by se ten den mohl projevit jako milost. Nějakým nevysvětlitelným způsobem mi začalo být jasné, že písně, hudba, krásné pocity, krásné mešní slavnosti, pěkné dary, bohaté stoly a mnoho krásných slov, to ještě nejsou vánoce. Vánoce je přijetím něčeho, co je mimo všech pocitů a nálad. Vánoce znamenají přijetí naděje, která přichází od Boha a která nezávisí na ničem co já myslím a cítím. Slavit vánoce znamená věřit, že záchrana světa je Boží a ne moje dílo. Nikdy to tak nebude ani nebudeme mít pocit, že je všechno v pořádku. Kdyby tomu tak bylo, někdo by lhal. Svět není zdráv, a to jsem dnes zakusil ve svém vlastním zármutku. Ale právě v takovém zraněném světě se narodilo dítě, které se nazývá Syn Nejvyššího, Nositel Míru a Spasitel... Možná mne takové prázdné vánoce, kde není mnoho citů a úvah, přiblíží ke skutečnému tajemství Boha s námi. On žádá jenom pouhou, čistou víru.“

Tu pouhou, čistou víru nám umožnilo Dítě, které se nám narodilo. Syn, který nám byl darován, který sám sebe nazval Světlem světa a slíbil, že tím světlem bude ozářen každý, kdo Ho bude upřímně hledat a vážně přijímat. Ve své knize velmi zajímavého názvu „Obrana člověka“ s podnadpisem „Proč potřebujeme Boha?“, německý publicista a hlavní redaktor známého německého listu „Zeit“, Jan Ross, odhaluje rozporuplnosti moderního světa bez Boha. Hlavní vůdčí myšlenkou celé knihy je, že humanizmus bez Boha není možný, a co více, je absurdní. Ross se nebojí v dnešním světě přetvářky jednoznačně tvrdit: „Bůh je záruka humánnosti. Nevěrecká společnost je ohrožená nelidskostí.“ Vánoce jsou výzvou člověku, aby se stal člověkem a v druhém poznal člověka, protože Bůh se stal člověkem.  

Boží dobrota a jeho láska k člověku

V Listu Titovi je příchod Boha na svět nazván „láskou k člověku“. Vyzývajíc Tita, aby věřící, kteří jsou svěřeni jeho pastýřské péči povzbuzoval, aby ctili vládu, která pečuje o obecné dobro, „Ať jsou vždy hotovi jednat dobře. Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně.“ Apoštol připomíná, že i křesťané jednou byli částí toho nevykoupeného a zkaženého světa, a pak nastal neočekávaný obrat v jejich životě, jak to vyjadřuje slovy: „Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha:  On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.“ (Tit 3, 1-5)

Ty dvě Boží vlastnosti, dobrota a láska, nejsou tu jen zdůrazňovány, ale jsou tu doslova zosobněny. Bůh se do určité míry ztotožnil se svojí láskou k člověku. Tím se nějak samo od sebe naskýtá otázka: Co je člověk, který zasluhuje takovou lásku a pozornost od Boha? S tou otázkou se vyrovnával i starozákonní žalmista, sledujíc krásu světa, kterou Bůh stvořil kvůli člověku: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?, aby nabídl i odpověď, kterou nachází, že všechna lidská velikost je v tom, že ho Stvořitel učinil podobným sobě: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“ (Ž 8, 5-6)

Z té lidské důstojnosti člověka, kterou dostal jako dědictví od Stvořitele, vycházel i Ježíš, když jako Vtělený Syn Boží sám sebe nazval Synem Člověka. A z té skutečnosti je možné zcela právem dělat závěr, že „Kristus pro sebe nenašel ušlechtilejší jméno než že se nazval Synem Božím, to je člověkem“ (J.G.Herder). Na Boží lásce k člověku a lidské víře v Boha, kterého Ježíš zjevil jako milosrdného Otce, vyrostla křesťanská kultura, prostoupená pravým humanizmem, který římské pohanské heslo „člověk člověku vlkem“, bylo velmi brzy proměněno na křesťanské: „člověk člověku bratrem“. S vírou v Boha a láskou k bratru člověku vytvořilo křesťanství vysokou kulturu a civilizaci, jakou svět dříve nikdy nepoznal a která bohužel v současném světě bez Boha upadla do hluboké krize.

Světlo Vánoc a světlo osvícenectví

S osvícenectvím došlo ke zlověstnému obratu až ke stále většímu vzdalování se od Boha. Křesťanskou víru v Boha stále více vytlačovalo přesvědčení, že teprve nevěra učiní člověka svobodným a šťastným. Proroci nového světa tvrdili, že se člověk musí nejdříve zcela osvobodit od Boha, aby sám byl veliký. „Protivníci náboženství dokážou říci, že Bůh člověka dělá malým. Ale ono to není pravda. Bůh člověka dělá velikým a chrání ho. Pravděpodobně je to i nejdůležitější, skutečný, úkol náboženství v dnešní době: ochrana člověka. Víra je baštou humanizmu.“ (Jan Ross)

Bůh člověka dělá velikým, protože se sám stal maličkým, že „... ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“(Mk 10,45). Bůh člověka nedělá chudším, ale bohatším – vzkazuje sv. Pavel: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2 Kor 8,9). A víc než to, On se nejen narodil v nejchudších podmínkách, ale „...způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“. (Fil 2,6).

Odvolávajíc se na křesťanský způsob vyjadřování o zjevení, který se dnešnímu sekularizovanému člověku zdá být cizí a mytologický, pokračuje Jan Ross: „Ale obsah je velmi prostý. To znamená, že to nejcennější a nejlepší není z nás. To je nám darováno, uloženo, svěřeno... Víra nevidí méně, ale více. Je to s ní jako s láskou. I o ní se říká, že dělá člověka slepým, což někdy je i do určité míry pravdivé. Ale přesto v hlubším slova smyslu je všechno opačně: Láska otevírá pohled, ona odhaluje to, co je lhostejnosti trvale skryté; Jenom láskyplnému pohledu se odkrývá podstata člověka. Lásku je možné oklamat, ale nedostatek lásky je mnohem horší nejistota: svět bez světla, duchovní tma.“ Proto jsou vánoce svátky světla; toho teplého a slitovného, které přinesl Ježíš, které jedině může napravit slepotu, kterou vyvolal chlad a vypočítavé světlo osvícenectví, které nezná ani vroucnost ani slitování. Proto není dobré, aby se ve stále větší záplavě darů a darování ztratil ten největší dar. Dítě, které je nám darováno.

(fra Ivan Dugandžić, Glasnik Mira, č. 12, prosinec 2015)