Svědectví o uzdravení obou manželů z okolí Medžugorje

20.03.2021 14:51

 

Chvála Kristu a Marii, já jsem Branko Jelić a ona je Jadranka Jelić. My jsme měli dvoje uzdravení v Medžugorji na kopci zjevení. Nejdříve se uzdravila ona v roce 2003 a já, když ona měla výročí uzdravení, jsem se také uzdravil.

Ona vám bude vyprávět o své nemoci, kterou měla 14 a půl rokem, jak se uzdravila a co prožila na kopci zjevení.

Buď pochválen Ježíš a Maria. Já jsem byla nemocná s páteří. V 90. roce jsem měla operaci a po operaci jsem byla jakž takž pohyblivá, ale jak šly roky mohla jsem se pohybovat stále méně a méně. Zdravotní stav se zhoršoval a odešlo mi všechno, páteř i krční páteř, všechno. Pravá strana úplně odešla. Já nosila korzet a nákrčník a chodila jsem o berlích. V chůzi jsem byla omezená. Mohla jsem ujít tak 50 metrů a víc ne. Časem se objevil i nádor na spodní části páteře což mi působilo problém při sezení, takže invalidní vozík nebyl pro mne řešením. Nemohla jsem sedět.

Potom za nějakou dobu se můj muž praštil do žeber, měl velké bolesti, šel k lékaři a tam mu řekli, že sice nemá nic zlomeného, ale že by měl být v klidu. Nejlépe v nemocnici, ale protože znali můj zdravotní stav, že já jsem nemohla dělat nic…, prostě jsem byla v domě jako kus nábytku, jak se říká…a tak jsme se dohodli, že zůstane doma, že bude se mnou a bude odpočívat. A za deset dnů jel znovu na kontrolu. Přišel na to, že poloha sezení v autě mu nejlépe vyhovuje. A on přišel domů a řekl, že by se rád projel do Medžugorje. A já na to: Dobře, můžeme, ale jestli půjdeme na kopec. A přitom já a kopec?! To vůbec nijak nešlo dohromady… já nemohla ani 50m po rovině a co teprve na kopec…! 

Nasedli jsme a jeli jsme. A že jsem nemohla sedět tak jsem jela vleže na zadním sedadle. V Medžugoji jsme zastavili u kopce zjevení. Já vystoupila a šla a on s autem na parkoviště. Já se vydala na cestu. Bylo 1.srpna. Nikde nikdo nebyl. Bylo horko. Poledne 12 hodin. Já jsem šla o berlích a ty paní z prodejen suvenýrů mi pořád říkaly, kam jdu, že to nemohu a tak…A já na to nic. Jdu, jdu dál, něco mne nese. Jdu nahoru. A když jsem došla do prvního zastavení, dostala jsem úder do ruky a ne malý. Byl to silný úder. Div, že jsem tím nepustila berly z ruky. Ale já nic, já jsem  tomu vůbec nevěnovala pozornost. Pokračovala jsem dál a dál. Nikde nikdo. Já na to nedbala, ani jsem se neohlížela, kde je můj muž. Byla jsem pohroužená do modlitby… a do dnešního dne nevím vůbec, co jsem se to tehdy modlila. Došla jsem ke čtvrtému zastavení, dostala jsem opět stejný úder do ruky. Tehdy jsem se trochu zastavila, bylo mi to i příjemné, a tak…A tehdy ke mně přišel muž. On mne dole hledal, věděl, že nemohu jít nahoru, že jsem musela zůstat někde dole, ale nemohl mne najít. Všude se ptal, ptal se i těch žen v prodejnách, jestli mne někdo viděl. Ony říkaly, že ano, že jsem prošla kolem nich a že jdu nahoru na kopec. On tomu nemohl věřit. Vždyť já nemohu chodit! Tak pozvedl hlavu. Díval se k prvnímu zastavení, tam mne nikde neviděl a já přece nemohla vyjít dál… Podíval se výš a tam mne uviděl. Já došla až skoro ke čtvrtému zastavení. A on došel ke mně. A já řeknu i to, že jsme se tam vydali jak blázni, nevzali jsme si ani vodu, nic. Já jsem si nevzala ani růženec do ruky... Prostě jsem si vzala jen cigarety do kapsy. To bylo všechno. A on si vzpomněl a koupil dole vodu. Stihl mne u pátého zastavení a říká: Chceš se napít vody? A já na to: K čemu voda? Já nemám žízeň. A on se mne ještě něco ptá a já ho tak nějak podrážděně odbývám. A tak… Došli jsme k pátému zastavení. A on vidí, že já se vydávám dál nahoru na bolestná tajemství… A on mi říká: Kam jdeš? Vždyť Panna Maria je tady, nevidíš?! A já mu odpovídám: Jestli ty nemůžeš (protože i on měl bolesti) tak jdi k Panně Marii a počkej na mne. Já jdu nahoru. Já přijdu… Ale já neměla pojem kam jdu, kam to vede. A přitom jsem mu říkala: Ty jdi tamhle a čekej na mne. Já přijdu!

A když on viděl, že na tom trvám, tak tedy šel se mnou. Při třetím bolestném tajemství já dostávám třetí úder do ruky. A jak přišel ten úder tak jsem řekla mužovi: Viděl jsi to teď... a on na to: a co jsem měl vidět? To se ti zasekla berle za nějaký kamínek. - No, jestli je to pro tebe kamínkem tak dobře, ale pro mne ne. Já si nejsem vědoma, že bych neužívala berle tak jak je potřeba. A tak. Přišli jsme k soše Panny Marie a já jsem si klekla. Což jsem nikdy nemohla. Všechno odkládám, svlékám korzet, svlékám nákrčník – nepotřebuji to! Berle? – nepotřebuji! Já si nebyla vědoma co to je, ale že to nepotřebuji. Pak jsem uvažovala, co s tou mojí, abych tak řekla, výzbrojí. Abych to teď nechala tady na kopci? To by nebylo pěkné tady. Nebudu to tady nechávat, vezmu to domů. Chytla jsem to do ruky a jdeme. Já se už teď nevracím cestou, která tam vede, ale jdu z kamene na kámen. Něco mne nese. Já skáču, skáču z kamene na kámen. Až mi muž říkal: Ale pomalu, pomalu! Skáčeš jako koza! A co když spadneš? Já sám nemohu bolestí jít a není tady nikde nikdo…! A já na to nic. Nejsem si vědoma co se děje, ale pokračuji dále!

Došli jsme dolu. A on počkej tady. Já dojdu pro auto. A já na to: Ty počkej tady a já dojdu pro auto. Ale šli jsme společně k autu. A u auta já říkám: mně se teď do auta nechce. Já půjdu pěšky – na Široki Brijeg, že (asi 25 km).

A my zase spolu nasedli do auta a jeli jsme ke kostelu na mši. Mše už začala. Nevěděli, jsme od kolika je mše. Mše byla už v polovině. A mne zase něco tahne do zpovědnice. Hned jsem se vyzpovídala, a tak. Jeli jsme domů. Domů jsme se vrátili. Já jsem jen odložila ty svoje pomůcky a on si lehl. Všechno ho bolelo. Nemohl vydržet bolestí.

Přišel jeden chlapec a volá na mne, abych se podíval jak ona chodí. Já jsem věděl, jak chodí…Řekl jsem mu: Vím, má nové nohy. A on přivedl ostatní mladé. I její máma na mne křičela, abych vstal, že Jadranka začala chodit…To bylo vidět, jak dobře chodí, nemá ani berlu ani hůl, nemá nákrčník. To všichni viděli! Sbíhali se lidé ze sousedství, aby viděli jak chodí!

Já jsem chodil do kostela, ale abych se modlil na ten úmysl, aby se uzdravila, to jsem se nemodlil. Ne, že bych nevěřil, ale prostě jsem se modlil, aby Bůh dal moji modlitbu i moje trápení někomu, kdo to potřebuje. A přitom nakonec mně bylo nejhůře, dokud to On všechno nedal do pořádku.

A co se týče mého uzdravení, já jsem měl před dvěma roky operovány hlasivky. Měl jsem nádor, zhoubný… Ztratil jsem téměř úplně možnost řeči… Tedy měl jsem třetí stadium a jsou jenom čtyři. Tu operaci jsem měl v šestém měsíci. Ztratil jsem možnost mluvit. No, něco málo jsem se zeptat dokázal… A pak bylo 1. srpna, její výročí. Každým rokem se to slaví. A byli jsme na té oslavě výročí - a ti poutníci co byli s námi, nevím, nějakých 40, 50 jich bylo - se za mne modlili, za moje uzdravení. A já jsem za měsíc šel znovu na magnetickou rezonanci a doktoři viděli, že je všechno normální, jakoby nikdy nic ani nebylo. Vrátila se mi řeč a všechno. To se také stalo na Kopci zjevení. Ta dvě uzdravení jsou pro mne víc než cokoli jiného, i než peníze, které jsem dostal. Opravdu  to je z milosti Boží, od Panny Marie, přes Pannu Marii od Boha. A jestli někdo přichází na Kopec zjevení a říká, že je to falešné, tak my jim můžeme dosvědčit, že je to pravé. To můžeme dosvědčit, co se nám stalo. Když žena, která byla prakticky mrtvá - nemohla si donést ani sklenici vody - po 14 a půl letech vykonala to, co jsem sám nemohl zvládnout… Lidé, kteří nás znali, kteří znali jí, stejně tak dosvědčují to, co já teď říkám… A nikdy potom prakticky nijak vážně neonemocněla.

Co se týče Medžugorje a Kopce zjevení: Nedám na ně dopustit. Zpočátku, nějakých deset roků, jsme tam byli alespoň třikrát měsíčně. Potom jednou, dvakrát. Nemůže projít měsíc, abychom nebyli alespoň jednou na Kopci zjevení. Pro nás Medžugorje znamená jít na Kopec zjevení a z Kopce zjevení dolů do kostela. Jenom to moci jít do kostela v Medžugorji.  Výročí uzdravení, 1. srpna slavíme každým rokem. Jedeme my dva, nikoho nezveme, aby šel s námi po desáté hodině se modlit na Kopec, modlíme se na kopci do 12,30 a v jednu na mši. Tedy to jsou nejméně 3 hodiny modlitby… a to znamená všichni ti lidé přicházejí dobrovolně a bývá nás 15, 16 každým rokem. Máme dokonce lidi, jako jedny manžele z Německa, kteří přijíždějí každým rokem – kromě minulého roku, kdy byla ta pandémie- kteří si plánují dovolenou, aby mohli s námi být 1. 8. na kopci zjevení.

Chvála Bohu. To je to, co bylo. A je to dva, tři roky, že s námi chodí i kněz, hezky to vede. Ať je dobré nebo špatné počasí, my musíme jít. Každým rokem 1.srpna.

Co se týká Kopce to pro nás neznamená žádnou oběť. To je pro nás na poděkování. Ne, že by se muselo, ale jenom z vděčnosti. My můžeme ukázat každému, že je to skutečnost. Na nás se to projevilo. A nejsem sám. Je nás víc. Jsou takoví i ze Širokého Brijegu, jenom že o tom nemluví. Já nevím proč, jestli se stydí… Já jsem o tom hned mluvil, když se ona uzdravila. Kdybychom se sešli a svědčili nebylo potřeba jiné reklamy. Je nás mnoho.   

Já jsem tady dole u domu dal postavit sochu Panny Marie, Královny míru. Ta socha je tu na poděkování za její uzdravení a ona a já se tam chodíme modlit. Mám zvyk vstávat v 5 hodin ráno a nejpozději v 5,10  hod. už se před tou sochou modlím. A pak mám ještě svoje modlitbičky, které se u sochy modlím přes den. To, že jsem tu postavil tu sochu, to je dobré pro mne. Kdybych jí postavil někde jinde, třeba u silnice, to by už bylo nejisté, jestli bych se tam chodil modlit. Tedy pro mne ta socha byla pravá cesta.  

 

Jadranka a Branko Jeličovi

Chvála Kristu a Marii, já jsem Branko Jelić a ona je Jadranka Jelić. My jsme měli dvoje uzdravení v Medžugorji na Kopci zjevení. Nejdříve se uzdravila ona v roce 2003 a já, když ona měla výročí uzdravení, jsem se také uzdravil.

Ona vám bude vyprávět o své nemoci, kterou měla 14 a půl roku, jak se uzdravila a co prožila na kopci zjevení.

Buď pochválen Ježíš a Maria. Já jsem byla nemocná s páteří. V 90. roce jsem měla operaci a po operaci jsem byla jakž takž pohyblivá. A jak šly roky já byla stále méně a méně pohyblivá. Zdravotní stav se zhoršoval a odešlo mi všechno, páteř a krční páteř, všechno. Pravá strana úplně odešla. Já nosila korzet a nákrčník a chodila jsem o berlích. V chůzi jsem byla omezená. Mohla jsem ujít tak 50 metrů a víc ne. Časem se objevil i nádor na spodní části páteře což mi působilo problém při sezení, takže invalidní vozík nebyl pro mne řešením. Nemohla jsem sedět.

Potom za nějakou dobu se můj muž praštil do žeber, měl velké bolesti, šel k lékaři a tam mu řekli, že nemá nic zlomeného, ale že by měl být v klidu. Nejlépe v nemocnici, ale protože znali můj zdravotní stav, že já jsem nemohla dělat nic…, prostě jsem byla v domě jako kus nábytku, jak se říká…a tak jsme se dohodli, že zůstane doma, že bude se mnou a bude odpočívat. A za deset dnů jel znovu na kontrolu. Přišel na to, že poloha sezení v autě mu nejlépe vyhovuje. A on přišel domů a řekl, že by se rád projel do Medžugorje. A já na to: Dobře, můžeme, ale jestli půjdeme na kopec. A přitom já a kopec?! To vůbec nijak nešlo dohromady… já nemohla ani 50m po rovině a co teprve kopec…! A muž říká: ale jestli půjdeme na kopec. Já už na to nic. Nasedli jsme a jeli jsme. A že jsem nemohla sedět tak jsem jela vleže na zadním sedadle.

V Medžugoji jsme zastavili u kopce zjevení. Já vystoupila a šla a on s autem na parkoviště. Já se vydala na cestu. Bylo 1.srpna. Nikde nikdo nebyl. Bylo horko. Poledne 12 hodin. Já jsem šla o berlích a ty paní z prodejen suvenýrů mi pořád říkaly, kam jdu, že to nemohu a tak…A já na to nic. Jdu, jdu dál, něco mne nese. Jdu nahoru. A když jsem došla do prvního zastavení, dostala jsem úder do ruky a ne malý. Byl to silný úder. Div, že jsem tím nepustila berly z ruky. Ale já nic, já jsem  tomu vůbec nevěnovala pozornost. Pokračovala jsem dál a dál. Nikde nikdo. Já na to nedbala, ani jsem se neohlížela, kde je můj muž. Byla jsem pohroužená do modlitby… a do dnešního dne nevím vůbec, co jsem se to tehdy modlila. Došla jsem ke čtvrtému zastavení, dostala jsem opět stejný úder do ruky. Tehdy jsem se trochu zastavila, bylo mi to i příjemné, a tak…A tehdy ke mně přišel muž. On mne dole hledal, věděl, že nemohu jít nahoru, že jsem musela zůstat někde dole, ale nemohl mne najít. Všude se ptal, ptal se i těch žen v prodejnách, jestli mne někdo viděl. Ony říkaly, že ano, že jsem prošla kolem nich a že jdu nahoru na kopec. On tomu nemohl věřit. Vždyť já nemohu chodit! Tak pozvedl hlavu. Díval se k prvnímu zastavení, tam mne nikde neviděl a já přece nemohla vyjít dál… Podíval se výš a tam mne uviděl. Já došla až skoro ke čtvrtému zastavení. A on došel ke mně. A já řeknu i to, že jsme se tam vydali jak blázni, nevzali jsme si ani vodu, nic. Já jsem si nevzala ani růženec do ruky... Prostě jsem si vzala jen cigarety do kapsy. To bylo všechno. A on si vzpomněl a koupil dole vodu. Stihl mne u pátého zastavení a říká: Chceš se napít vody? A já na to: K čemu voda? Já nemám žízeň. A on se mne ještě něco ptá a já ho tak nějak podrážděně odbývám. A tak… Došli jsme k pátému zastavení. A on vidí, že já se vydávám dál nahoru na bolestná tajemství… A on mi říká: Kam jdeš? Vždyť Panna Maria je tady, nevidíš?! A já mu odpovídám: Jestli ty nemůžeš (protože i on měl bolesti) tak jdi k Panně Marii a počkej na mne. Já jdu nahoru. Já přijdu… Ale já neměla pojem kam jdu, kam to vede. A přitom jsem mu říkala: Ty jdi tamhle a čekej na mne. Já přijdu!

A když on viděl, že na tom trvám, tak tedy šel se mnou. Při třetím bolestném tajemství já dostávám třetí úder do ruky. A jak přišel ten úder tak jsem řekla mužovi: Viděl jsi to teď... a on na to: a co jsme měl vidět? To se ti zasekla berle za nějaký kamínek. No, jestli je to pro tebe kamínkem tak dobře, ale pro mne ne. Já si nejsem vědoma, že bych neužívala berle tak jak je potřeba. A tak. Přišli jsme k soše Panny Marie a já jsem si klekla.  Což jsem nikdy nemohla. Všechno odkládám, svlékám korzet, svlékám nákrčník – nepotřebuji to! Berle? – nepotřebuji! Já si nebyla vědoma co to je, ale že to nepotřebuji. Pak jsem uvažovala, co s tou mojí, abych tak řekla, výzbrojí. Abych to teď nechala tady na kopci? To by nebylo pěkné tady. Nebudu to tady nechávat, vezmu to domů. Chytla jsem to do ruky a jdeme. Já se už teď nevracím cestou, která tam vede, ale jdu z kamene na kámen. Něco mne nese. Já skáču, skáču z kamene na kámen. Až mi muž říkal: Ale pomalu, pomalu! Skáčeš jako koza! A co když spadneš? Já sám nemohu bolestí jít a není tady nikde nikdo…! A já na to nic. Nejsem si vědoma co se děje, ale pokračuji dále!

Došli jsme dolu. A on počkej tady. Já dojdu pro auto. A já na to: Ty počkej tady a já dojdu pro auto. Ale šli jsme společně k autu. A u auta já říkám: mně se teď do auta nechce. Já půjdu pěšky – na Široki Brijeg, že (asi 25 km).

A my zase spolu nasedli do auta a jeli jsme ke kostelu na mši. Mše už začala. Nevěděli, jsme od kolika je mše. Mše byla už v polovině. A mne zase něco tahne do zpovědnice. Hned jsem se vyzpovídala, a tak. Jeli jsme domů. Domů jsme se vrátili. Já jsem jen odložila ty svoje pomůcky a on si lehl. Všechno ho bolelo. Nemohl vydržet bolestí.

Přišel jeden chlapec a volá na mne, abych se podíval jak ona chodí. Já jsem věděl, jak chodí…Řekl jsem mu: Vím, má nové nohy. A on přivedl ostatní mladé. I její máma na mne křičela, abych vstal, že Jadranka začala chodit…To bylo vidět, jak dobře chodí, nemá ani berlu ani hůl, nemá nákrčník. To všichni viděli! Sbíhali se lidé ze sousedství, aby viděli jak chodí!

Já jsem chodil do kostela, ale abych se modlil na ten úmysl, aby se uzdravila, to jsem se nemodlil. Ne, že bych nevěřil, ale prostě jsem se modlil, aby Bůh dal moji modlitbu i moje trápení někomu, kdo to potřebuje. A přitom nakonec mně bylo nejhůře dokud to On všechno nedal do pořádku.

A co se týče mého uzdravení, já jsem měl před dvěma roky operovány hlasivky. Měl jsem nádor, zhoubný… Ztratil jsem téměř úplně možnost řeči… Tedy měl jsem třetí stadium a jsou jenom čtyři. Tu operaci jsem měl v šestém měsíci. Ztratil jsem možnost mluvit. No, něco málo jsem se zeptat dokázal… A pak bylo 2. srpna, její výročí. Každým rokem se to slaví. A byli jsme na té oslavě výročí - a ti poutníci co byli s námi, nevím, nějakých 40, 50 jich bylo - se za mne modlili, za moje uzdravení. A já jsem za měsíc šel znovu na magnetickou rezonanci a doktoři viděli, že je všechno normální, jakoby nikdy nic ani nebylo. Vrátila se mi řeč a všechno. To se také stalo na Kopci zjevení. Ta dvě uzdravení jsou pro mne víc než cokoli jiného, i než peníze, které jsem dostal. Opravdu  to je z milosti Boží, od Panny Marie, přes Pannu Marii od Boha. A jestli někdo přichází na Kopec zjevení a říká, že je to falešné, tak my jim můžeme dosvědčit, že je to pravé. To můžeme dosvědčit co se nám stalo. Když žena, která byla prakticky mrtvá - nemohla si donést ani sklenici vody - po 14 a půl letech vykonala to, co jsem sám nemohl zvládnout… Lidé, kteří nás znali, kteří znali jí, stejně tak dosvědčují to, co já teď říkám… A nikdy potom prakticky nijak vážně neonemocněla.

Co se týče Medžugorje a Kopce zjevení: Nedám na ně dopustit. Zpočátku, nějakých deset roků, jsme tam byli alespoň třikrát měsíčně. Potom jednou, dvakrát. Nemůže projít měsíc, abychom nebyli alespoň jednou na Kopci zjevení. Pro nás Medžugorje znamená jít na Kopec zjevení a z Kopce zjevení dolů do kostela. Jenom to moci jít do kostela v Medžugorji.  Výročí uzdravení, 1. srpna slavíme každým rokem . Jedeme my dva, nikoho nezveme, aby šel s námi po desáté hodině se modlit na Kopec, modlíme se na kopci do 12,30 a v jednu na mši. Tedy to jsou nejméně 3 hodiny modlitby… a to znamená všichni ti lidé přicházejí dobrovolně a bývá nás 15, 16 každým rokem. Máme dokonce lidi, jako jedny manžele z Německa, kteří přijíždějí každým rokem – kromě minulého roku, kdy byla ta pandémie- kteří si plánují dovolenou, aby mohli s námi být 1. 8. na Kopci zjevení.

Chvála Bohu.  To je to, co bylo. A je to dva, tři roky, že s námi chodí i kněz, hezky to vede. Ať je dobré nebo špatné počasí, my musíme jít. Každým rokem 1.srpna.

Co se týká Kopce to pro nás neznamená žádnou oběť. To je pro nás na poděkování. Ne, že by se muselo, ale jenom z vděčnosti. My můžeme ukázat každému, že je to skutečnost. Na nás se to projevilo. A nejsem sám. Je nás víc. Jsou takoví i ze Širokého Brijegu, jenom že o tom nemluví. Já nevím proč, jestli se stydí… Já jsem o tom hned mluvil, když se ona uzdravila. Kdybychom se sešli a svědčili nebylo potřeba jiné reklamy. Je nás mnoho.   

Já jsem tady dole u domu dal postavit sochu Panny Marie, Královny míru. Ta socha je tu na poděkování za její uzdravení a ona a já se tam chodíme modlit. Mám zvyk vstávat v 5 hodin ráno a nejpozději v 5,10  hod. už se před tou sochou modlím. A pak mám ještě svoje modlitbičky, které se u sochy modlím přes den. To, že jsem tu postavil tu sochu to je dobré pro mne. Kdybych jí postavil někde jinde, třeba u silnice, to by už bylo nejisté, jestli bych se tam chodil modlit. Tedy pro mne ta socha byla pravá cesta.