Z 2. Kongresu o Medžugorji: španělský hokejový reprezentant knězem

09.06.2021 14:26

 JOSE CARLOS BALLBÉ - LITUS

Španělsko

Když mluvím o Medžugorji, první co bych chtěl říci je „děkuji“, protože Medžugorje radikálně změnilo můj osobní i rodinný život. Pocítil jsem tam povolání ke kněžství, o kterém jsem nikdy předtím nepřemýšlel.

Jsem katolík a pocházím z katolické rodiny, ale nikdy v životě jsem si nemyslel, že budu knězem. V životě jsem měl dva sny: být válečný reportér - studoval jsem žurnalistiku - a druhý sportovat a hrát na olympijských hrách - hrál jsem pozemní hokej. Můj život byl tedy poznamenán těmito sny: až skončím  sportovní kariéru, budu se věnovat sociální komunikaci. Vzhledem k naší katolické výchově jsme vždy v neděli chodili společně na mši. V tomto ohledu mi nechyběla ani výchova, ani rodina, která by mi pomohla přiblížit se k Bohu.

Ale od sedmnácti, osmnácti let, se můj život začal měnit. Začal jsem hrát v prvním týmu hokejového klubu Atlètic Terrassa. Je to klub, který, pokud jde o pozemní hokej, je jedním z velkých evropských klubů, které hrají o vítězství v ligách a evropských pohárech. Tehdy jsem začal bloudit, i když jsem byl stále věřící. Začal jsem se více věnovat světu sportu a kamarádit s přáteli, chodit na večírky a dobře se bavit. To, co mě odlišovalo od mých přátel, z nichž většina nebyli věřící, bylo to, že jsem v neděli chodil vždy na mši. Mohli jsme jít na jakýkoli turnaj s týmem nebo s národním týmem, mohli jsme jít kamkoli s přáteli nebo spoluhráči na dovolenou, ale v neděli jsem vždy chodil na mši. Měl jsem štěstí, že křesťanská, katolická výchova u nás doma byla vždy založena na svobodě. Doma se mě nikdy nezeptali, jestli jdu na mši, modlím se nebo zpovídám. Začal jsem žít víru s přesvědčením: „Žiji život, jaký chci, a chodím v neděli na mši,“ a cítil jsem  klid. Měl jsem čisté svědomí, až do jednoho večera roku 2005, kdy jsem se vrátil domů po tréninku pozemního hokeje. Moji rodiče přišli s knihou „Vítězství srdce“ od sestry Emmanuely a řekli mi: „Máme knihu o zjeveních ve vesnici Medžugorje v Bosně a Hercegovině a v létě bychom tam jeli. “Potom se zeptali staršího bratra a mě, jestli bychom chtěli jet s otcem. Vložili mi do kufru tu knihu a růženec.

Když jsme byli na tréninkovém zápase v Holandsku před mistrovstvím světa, jsem byl hodně naštvaný na několik spoluhráčů... Pro mě to mistrovství světa bylo velmi důležité: Pokud chceš uspět v hokeji, je to správné místo pro mladé hráče, aby se ukázali, protože na mistrovství světa jdou nejlepší hráči na světě a  trenéři a kluby přicházejí hledat potenciální nové hráče. Na jedné mši v holandštině, na které jsem ničemu nerozuměl, jsem požádal Boha, aby mi na tom mistrovství světa pomohl. Řekl jsem, že pokud to udělá, splním svůj slib a půjdu s otcem a bratrem do Medžugorje.

V týdnu, kdy jsme byli v Medžugorji – bylo to v srpnu - se náš život radikálně změnil. Nejprve život mého otce, bratra i můj a po návratu i celé rodiny. Proč? Tam jsem se naučil, co je pro křesťana nejdůležitější. Je to především naučit se modlit se srdcem, naučit se modlit s Pánem, od srdce k srdci.

Pro mě normální člověk, který může být mým přítelem, musí pro mě splňovat dvě podmínky: jednou je chodit na večírky, protože se mi to tak líbí, a druhou je sportovat, což je můj život. V Medžugorji jsem se začal setkávat s lidmi, kteří podle mých odhadů v té době byli velmi zvláštní, skuteční „blázni“. Nesportovali ani nechodili na večírky. Oni chodili na mši. Tehdy jsem měl další problém: myslel jsem si, že dobrý křesťan je člověk, který je velmi svatý, který nikdy neudělal nic špatného, je bez chyby nebo velmi podivný. Tam jsem se začal setkávat s lidmi, kteří na můj vkus byli velmi podivní nebo velmi svatí, s lidmi, které bych jinak nikdy nemohl potkat, protože nesportovali ani nechodili po zábavách. V těch dnech jsem pochopil, že je možné být úplně normální, modlit se a bavit se. Tam jsem pochopil, že křesťané nejsou nejlepší, že jsou ve skutečnosti normální jako všichni ostatní, ale spoléhají na to, že Bůh udělá šťastné jak je tak druhé a že půjdou do Nebe. Po pouti jsem se vrátil domů se semínkem... Vždycky říkám, že Bůh tam do mě zasadil semínko víry. O tři, čtyři měsíce později, v prosinci 2006 zemřela moje babička. Bydlela blízko nás a tak jsme s ní vždycky jedli společně. Ona byla matkou dvanácti dětí, je nás šedesát příbuzných a vždy jsme a stále jsme byli spolu. Když moje babička zemřela v devadesáti sedmi letech, bylo to, jako by mi život dal podruhé facku. Oplakával jsem smrt svojí babičky a vždycky říkám, že doufám, že zemřu stejně pokojně jako ona. Vedle své zesnulé babičky jsem pochopil jedno: „Litusi, život je víc než hokej, zábava a ženy“. V té otázce jsem měl trochu zmatek, i když jsem v neděli chodil na mši. Od ledna 2007 jsem začal plně žít medžugorská poselství.

Hrál jsem s týmem prvních šest měsíců a poté mě pozvali, abych se připravil na vstup do seznamu třiadvaceti hráčů připravujících se na olympijské hry v Pekingu v srpnu 2008. Rok a půl předem se mě ptali, jestli chci jet. Alespoň jsem byl na seznamu. Řekl jsem ano, a něčeho jsem si všiml: Kdykoli jsem ve středu nebo v pátek trénoval s chlapci nebo s reprezentačním týmem - a nejedl jsem nic, protože jsem chtěl dodržet slovo - cítil jsem se opravdu dobře. Nechybělo mi jídlo a to mě trochu změnilo. Během těch šesti měsíců jsem si uvědomil, že nejsem šťastný. Nebyl jsem šťastný a přitom jsem měl všechno: Byl jsem v reprezentačním týmu i se svým týmem, měl jsem přátele, pracoval jsem, studoval žurnalistiku. Nic mi nechybělo, ale hluboko v srdci jsem cítil prázdnotu a nevěděl jsem proč.

Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že budu knězem. Trochu jsem se modlil, ale nic jsem neviděl, až týden před odjezdem s reprezentací jsem šel na mši a řekl Bohu: „Poslouchej, nevím, co mi je. Skoro jsem splnil všechny své sny a všechno jde dobře, ale něco mi v životě chybí a nevím, co to je. Nevím, co mi v životě chybí. “A pak náhodou na jedné z poutí organizovaných agenturou Amor de Déu, které jsou vždy plné, se odhlásila jedna osoba  a tak mi Oriol nabídl, že můžu jet s nimi, protože se jedno místo uvolnilo. A tak jsem jel. Na této cestě, v srpnu 2007, jsem byl více smutný než šťastný. Začal jsem ztrácet cíl, protože nikdo nechce zůstat celé léto bez tréninku, a navíc, pokud chce jít na olympijské hry..., a já si odjel.

Z té cesty si nejvíce pamatuji tři nebo čtyři věci: Hned po příjezdu jsme šli na adoraci a já - nevím proč - jsem zůstal úplně vzadu, na poslední lavičce. Zůstal jsem sám a modlil se. Vysvětlil jsem Bohu své starosti: „Abych zjistil, zda to pro mě vyřešíš, chci jít na olympijské hry.“ Poté jsem měl v úmyslu jet do Německa a hrát tam pro nějaký tamější klub. Stále mi přicházela na mysl jedna myšlenka  - nebyl to hlas ani nic zvláštního: „A proč nenecháš všechno, co tě nedělá šťastným a neodevzdáš se Bohu?“ Nechápal jsem, co  se to děje, protože to neodpovídalo mým plánům.Vůbec mě nenapadalo, abych byl knězem. Kromě toho jsem se cítil naprosto nehodný. Nebyl jsem důsledný člověk ani vzor, ​​abych byl knězem. Pamatuji si, že na konci té adorace, během které ke mně ta myšlenka stále přicházela, byla moje poslední slova: „Dobře, Pane, cokoliv chceš, ale dej ať to vidím!“

Vzpomínám si, že poslední den před odchodem řekl někdo na mši: „Tady je velmi důležité se vyzpovídat kvůli zvláštní milosti, kterou dostáváte.“ Šel jsem na zpověd ke knězi, s kterým jsem se seznámil během těch dní, a pamatuji si, že jsem mu řekl „Podívej, přišel jsem na zpověd, jenom proto, abych to udělal, protože tady jsem určitě nezhřešil.“ Vzpomínám si, jak mi řekl: „Podívej, Litusi, nevím proč přicházíš, ale já ti řeknu, co cítím, že chce Bůh abych ti řekl: Bůh si přeje, abych ti řekl, aby ses nebál a zbavil se všeho, co v sobě nosíš. “Řekl jsem mu:„Nevím, o čem to mluvíš.“ Dělal jsem ze sebe hloupého. „Nevím, o čem to mluvíš, ale pokud to pochopím nebo mě Bůh osvítí, řeknu ti to.“ Řekl mi: „Nevím proč, ale Bůh chce, abych ti to řekl.“ Neboj se, On ti pomůže. “ Skončila mše, snídali jsme a přišlo něco neočekávaného.

Už jsem si začal dělat starosti, ale vstup do semináře mi nepřicházel na mysl... dokud jsme nenastoupili do autobusu, který nás vezl na letiště. Přišel také organizátor pouti Oriol Vives, který nás všechny pozdravil: „Děkuji, že jste s námi cestovali…“, a když přišel ke mně - seděl jsem vedle jednoho kněze - řekl: „Litusi, jaké to bylo?“. „Velmi dobré,“ řekl jsem jen, abych něcoodpověděl. A Oriol odpověděl: „Máš problém v srdci a musíš si s někým promluvit.“ Řekl jsem mu: „Když se vrátíme do Barcelony, dáme si pivo a promluvíme si o tom.“ A on řekl: „Ne, musíš si o tom promluvit s knězem. “To mě zasáhlo. Možná je to ta  nejméně duchovní nebo nejméně nadpřirozená věc, která se mi kdy stala, ale dotklo se mě to. Celou cestu jsem přemýšlel, co dělat.

Na zpáteční cestě do Barcelony jsem mluvil s knězem, se kterým jsem se setkal, než jsem jel do Medžugorje, a řekl jsem mu: „Podívej, stalo se mi to a to. Nenapadá mě být knězem, ale potřebuji si tu otázku ujasnit.“ On mi potom vyprávěl o domě Opus Dei v Pamploně, o studentech, kteří se rozhodovali, zda vstoupit do semináře. Byl v Pamploně. Potom se mě zeptal: „Chceš opustit hokej a reprezentační tým? Chci říct, vzdáváš se možnosti jet na olympijské hry do Londýna? “Odpověděl jsem:„ Ano, protože musím tento problém vyřešit. “Řekl mi: „Dobře, opusť reprezentační tým, ale neopouštěj hokej. On mi pak v prvním ročníku v Pamploně pomohl zkombinovat studium teologie a hraní v nedalekém klubu Atlético San Sebastián.

Ten rok jsem ty dvě věci zkloubil. Zpočátku to šlo špatně, ale zachránilo mě, když jsem všem řekl: „Jsem zde díky Medžugorji a vše, co neznamená následovat poselství z Medžugorje, nedává v mém povolání smysl.“ To jsem říkal a vždy jsem za tím stál, protože je to tak. Některým se to bude líbit více, jiným méně. Tři roky - byl jsem nejprve v Pamploně a pak zpátky v Barceloně - jsem koordinoval seminář a hokej.

Ten rok v Pamploně - a když jsem vstoupil do semináře v Barceloně - řekl jsem jim dvě klíčové věci v mém životě. Za prvé: „Musím do Medžugorje jezdit každé léto nebo alespoň jednou za rok, protože pokud mě přijmete jako kněze - jako možného kněze, seminaristu - musíte přijmout, že jsem tam dostal toto povolání.“ Vždycky mě respektovali. Nikdo mi nikdy neodporoval. Díky modlitbě a rozhovoru s knězem mi bylo jasné, že to musím kombinovat s hokejem. Každý rok jsem se s nimi dohodl. Každé léto jsem jel do Medžugorje, alespoň na týden nebo dva, někdy i více, protože kdykoli jsem měl krizové chvíle nebo pochybnosti, jel jsem do Medžugorje.

Když jsem chtěl hokeje nechat - to mi do kněžského svěcení zbývaly dva roky - španělský trenér mi nabídl možnost připojit se ke skupině 23 hráčů připravujících se na olympijské hry v Londýně. Proto jsem požádal seminář o rok dovolené, abych se mohl soustředit na olympiádu v Londýně v roce 2012. Nepochyboval jsem o [svém povolání], ale jsou chvíle, kdy vás svět nutí pochybovat, když si myslíte: „Můžeš pomoci více “nebo„ můžeš být šťastnější i jiným způsobem. “Během toho roku jsem několikrát jel do Medžugorje, vždy proto, abych to odevzdal Panně Marii: „Je to moje povolání být knězem? “- protože jsem o tom někdy pochyboval. Všechno jsem odevzdával Panně Marii. Zvláště to jestli moje cesta kněžské formace vede přes olympijské hry.

Jednou z věcí, o které jsem na začátku prosil Pannu Marii - a řekl jsem o tom i trenérovi - bylo, aby mi umožnil jít na mši svatou při každé cestě, protože mše byla pro mě důležitá, alespoň v neděli. Byl jsem na Novém Zélandu, byl jsem v Argentině a kdekoli jsem šel na mši, narazil jsem na postavu Panny Marie z Medžugorje. Pamatuji si, jak jsem viděl sochu Panny Marie z Medžugorje u vchodu do kostela na Novém Zélandu. V Argentině, kam jsem jel potom, jsem také šel na mši a oni se modlili růženec v medžugorském stylu. Poznal jsem to jako znamení. Možnost být na olympijských hrách, každý den chodit na mše a být s lidmi, to byl pro mě dar. Dokonce jsem potkal lidi, kteří byli v Medžugorji.

Byl jsem vysvěcen na kněze 8. května 2016. Na pozvánce ke kněžskému vysvěcení byla i Panna Maria medžugorská, protože je mi jasné, že bez ní by toto všechno nebylo možné.

To by bylo moje svědectví. Chtěl jsem se o to s vámi podělit a poděkovat nejen Panně Marii z Medžugorje a Bohu, ale také všem lidem, kteří pracují a spolupracují na tom, aby se lidé jako já – ale i vzdálenější nebo chladnější než já s- mohli setkat s Bohem a Matkou, která nás miluje a byli otevřeni pro povolání, které pro nás Bůh připravil.