Zážitky účastníků 2. poutě pro osoby s invaliditou v Medžugorji

V pořadí 2. pouť pro osoby s invaliditou se v Medžugorji konala od 20. do 22. září pod heslem: „Žijte svoji víru”.

Podnětem pro organizaci setkání je dlouhodobé putování sestry Rastislave Ralbovské se společenstvím osob se zvláštními potřebami z Đakova. „Moje spojení s Medžugorjem je Boží vedení. Od r.1995, kdy jsem přišla do Đakova a kdy mi byla svěřena práce v Domově duchovní pomoci,  jsem se od počátku zaměřila na práci s invalidními osobami. Zapojili jsme se do světového hnutí Víra a světlo. Již od počátku jsme začali přijíždět do Medžugorje. bylo to pro nás jako příchod domů k vlastní Matce. V srdci jsem vždycky měla touhu, aby se práce rozšířila, aby se organizovala internacionální setkání“ – řekla s. Rastislava, která zdůrazňuje, že 30 roků tu máme Královnu Míru a že Bůh poctil tento lid takovýmto mimořádným způsobem.

Setkání se účastnila také paní Đurđica Mađar z Vinkovců, matka chlapce, který má celebrální paralýzu. Je zástupkyně předsedy sdružení Bubamara. Ta zdůrazňuje jak Medžugorje poznalo a osoby se zvláštními potřebami. „Organizovali jsme se kvůli tomu, abychom se mohli scházet, ale všichni toužíme po Mariině požehnání. Víra je to, co podněcuje mne jako matku, mého muže, moje dítě. Můj Marek začal chodit v 10 letech díky Bohu a Matce Boží, díky Medžugorji. V roce 1985 jsem poprvé přijela do Medžugorje. V dospívání jsem zapomněla na Boha a žila jsem životem bez Boha. Na svět přišel náš Marek a v roce 2002 jsme při návratu od moře přijeli do Medžugorje, což jsem tehdy prožívala jako turistickou prohlídku. Můj manžel vyrůstal v rodině bez víry. A u mne tady začalo moje úplné obrácení. Manžel byl od toho velmi vzdálený. Problémů se synem bylo mnoho. Byla jsem zoufalá. Snažila jsem se chodit do kostela, ale ne pravidelně. Tehdy jsem muže nesnášela nedávala jsem mu přístup k sobě ani k dítěti. V roce 2006 jsem prvně organizovaně přijela do Medžugorje. Vystoupila jsem na Križevac a plakala jsem. Modlila jsem se za uzdravení svého dítěte. Na chvilku jsem přestala plakat a mými myšlenkami prošla věta: K čemu ti bude, když dítě začne chodit, když duše tvého muže je ztracená? To mne rozrušilo. Pochopila jsem, že potřebujeme uzdravit manželství, lásku v manželství. Dnes jsme rodina, která pravidelně chodí na mši, naše manželství se uzdravilo. Začala jsem se tehdy ke svému muži obracet s láskou. Pochopila jsem, že chce být částí nás. Při návratu z Medžugorje jsem dala muže na první místo a potom teprve dítě. Zázrak se stal v nás samotných, nastala opět ta pravá láska. Všichni tři rosteme skrze víru, skrze Medžugorje“ – řekla paní Đurđica.