Žít Medžugorje (část II.)

03.05.2021 15:00

-       Překlad z emise Moře Milosrdenství

-       Telefonát: Chvála Kristu i Marii. Srdečně zdravím z Dubrovníku! Já pocházím z jedné vesničky z Hercegoviny, kde už moji drazí nejsou... ale Medžugorje je můj domov. Já jsem tam pocítila veliký mír. Panna Maria mi dala mír. A já se tam stále vracím. Když přijedu do Medžugorje, jako když jsem doma. Pociťuji to. Něco zvláštního mne nosí. Když tam mohu být, dává mi to sílu. Teď nemohu přijet. Ale zůstává mi zvláště jedna zkušenost. To je, že je Panna Maria přítomná skrze své kněze, řeholníky, kteří jsou tak neúnavní. Slyšela jsem mimořádné vyprávění, kdy fra Mario, jako malý chlapec šel na kopec poslouchat Pannu Marii, aby si jí nahrál na diktafon, a byl velmi zklamaný, protože nic neslyšel. A už 20 roků existuje Radio Mir Medžugorje, kde on svědčí o Medžugorji Panna Maria mu tak dala svoje znamení a svoji lásku.  I já jsem za to vděčná.

-        Televizní emisi vede pan Darko Pavićić: Velmi děkujeme, že jste se nám ozvala a rozdělila se s námi o své svědectví. Fra Ljubo, zmiňovali jsme se i o fra Slavkovi Barbarićovi. Vy jste s ním byl ve spojení. Můžete nám něco říci i o fra Slavkovi?

-        Fra Ljubo:  Já jsem byl v noviciátu na Humci v 88., 89. roce. On tam byl druhý novicmistr. Tehdy jsem ho prvně poznal. Chodili jsme s ním často na kopec zjevení, na Križevac. On tehdy bydlel na Humci, ale chodíval často do Medžugorje a pracoval pastoračně s poutníky... On skutečně zhořel pro Medžugorje. On byl pravý žák ve škole Panny Marie a mnoho toho založil. Já jsem s ním bohužel jako kněz byl jenom tři měsíce. Mně tehdejší provinciál, fra Tomislav Pervan, poslal do Medžugorje. V srpnu roku 2000 jsem přišel do Medžugorje a on zemřel 24. listopadu toho roku. Já jsem s ním byl jenom 3 měsíce. To byl opravdu veliký šok pro nás všechny a když zemřel tak jsme teprve viděli co všechno dělal a jak byl angažován. A když je člověk s námi tady, tak ho nějak vidíš, ale nevnímáš... ale když už chybí, pak vidíš jakou prázdnotu ve skutečnosti za sebou zanechal. Kolik nás ho muselo nahrazovat v tom co dělal, co svojí silou tlačil vpřed. On byl opravdu velmi silný hnací motor. Začal s mnohým v Medžugorji...

-        Darko: K tomu tématu se ještě vrátíme. Teď přijmeme telefonát. Dobrý večer!

-        Telefonát: Chvála Kristu! – Och, co Medžugorje všechno vneslo do našeho života skrze svatou zpověď... Zpovědi byly vždycky velmi plodné. Vzpomínám, jednou po hodině a půl sezení s knězem, když jsem se ho ptala co mám za pokání, kněz se zvedl, přišel ke mně a objal mne. To byla zvláštní milost, abych pochopila, že Ježíš projevuje svou lásku nejvíce ve svaté zpovědi. V té svátosti, o které se dnes možná nejméně od oltářů mluví. To je ta největší láska. S první láskou se setkáváš po pokání. Pán mi dal mnoho milostí skrze Medžugorje. Nemohu o tom nevydávat svědectví. Je to šest roků, na svátek Milosrdenství, kdy se naše dívenka po charizmatickém setkání v Medžugorji uzdravila od ojedinělé autoimunní nemoci. Já jsem jí tam nevzala tehdy na svátek Milosrdenství. Zůstala doma. Ale slyšela jsem vícekrát, že kněží řekli, že se dítě uzdravilo skrze víru. Kromě modlitby druhých, skrze víru matky, která odešla do Medžugorje k Matce nebeské prosit za uzdravení na svátek Božího Milosrdenství. A chci jenom ještě říci, že kdo se jednou otevře Medžugorji a přijme tu milost, je to pro něj druhý domov. Zrovna nedávno jsme odešli poděkovat. Bylo šesté výročí jejího uzdravení. Chodíme každým rokem – děkovat. Nemůžeme se ubránit slzám. Panna Maria je tu čtyřicet roků! Čtyřicet roků nás volá, vyzývá... a my máme ještě tvrdé srdce. Což potřebujeme více než nám dává a to je, že jsme vyvolený lid. A potřebujeme jenom říci ANO. Učiňme svoje FIAT jako Ona učinila a NEBOJME SE. Díky vám i vašemu františkánovi. S Bohem.

-        Darko: Díky vám, že jste se ozvala a hodně požehnání vaší rodině... Fra Ljubo, váš komentář? Takových svědectví opravdu není mnoho! Tohle bylo svědectví, že skrze víru rodičů je uzdraveno dítě. A to byl prakticky i první případ uzdravení v Medžugorji, že byl uzdraven malý Daniel Šetko, který byl prakticky paralyzován na půl těla. A rodiče ho přinesli na zjevení a Panna Maria řekla, ať rodiče věří a že se on uzdraví.

-        Fra Ljubo: A to je i v evangeliu příklad. Jak nosí toho ochrnulého a spouštějího přes střechu a Ježíš říká, když viděl jejich víru, ne víru toho ochrnulého... Tedy i když ho rodiče nesli...nemusí ho nosit fyzicky, ale i srdcem, obětovat ho Bohu, věřit. To je ta síla přímluvné modlitby za druhého prosit Boha...

-        Darko: Teď se vraťme k těm projektům fra Slavka, kterých jste se i vy účastnil.  Jeden je Mladifest a druhý je seminář půstu, modlitby a mlčení. Můžete něco o tom říci?

-        Fra Slavkova neočekávaná smrt nás všechny zaskočila, šokovala. Protože zemřel po dokončené modlitbě Křížové cesty. Byl pátek, nějak po třetí hodině odpoledne.  On už před několika roky zahájil ony semináře modlitby, půstu a mlčení na které se hlásilo mnoho skupin. Bylo hloupé teď všechno rušit... a tak jsem já k tomu přišel – jak říkáme – jako slepý k houslím. Tedy náhodně jsem převzal ty semináře. To byla moje první zkušenost – ne s postem, ale se seminářem na takovéto úrovni. Na prvním semináři jsem měl jednu skupinu Chorvatů, vzpomínám. Já jsem bohužel neměl příležitost se účastnit seminářů, které vedl fra Slavko, ale snažil jsem se jako kněz a kolik jsem pomáhal účastníkům, tolik jsem přijímal od nich. To je určitá výměna zkušeností, tak říkajíc.  Společné prožívání těch dnů skrze modlitbu, mlčení, půst. Vzpomínám po dnech toho půstu jsem přišel na farní úřad a tam je čas oběda. To pro mne byl tak silný zážitek, že jsem to ještě nezažil. Tam byl plný stůl jídla a já jsem prvně v životě vníma l jídlo jako Boží dar a řekl jsem: Díky Ti, Bože, že existuje jídlo! Za tím nebyla nějaká touha po jídle kvůli hladu. Ale vděčnost srdce, že existuje potrava. A tak půst otevírá oči. Ty prosté věci, které my bereme jako samozřejmé, a chodíme kolem nich jako slepí a nechápeme je jako dar. Prosté věci v životě... já jsem se modlil před jídlem, po jídle, ale takovou vděčnost jsem nikdy nepocítil. Tak vidíme jak je půst vlastně prostředek, který mi otevřel oči i pro mnohé další věci v životě, pro lidi i  pro mne samého. A to jsou ty semináře. Vzpomínám si také, že na tom prvním semináři, přišla za mnou jedna paní a řekla: Já tady umřu! Mně už bolí každá kost od hlavy až k patě. Měl jsem strach. Nechtěl jsem to jen tak přejít. Kdyby tady opravdu zemřela, nebude to zrovna nejlepší propagace po semináře... říkal jsem si, to ona má jistě z hladu. Možná je to nějaká slabost. Tak jsem jí poradil: je tady blízko restaurace. Zajdi si tam a něco sněz.

-        Darko: Tak, hlavně aby nezemřela, že.

-        Fra Ljubo: No, nezemřela, alespoň během toho semináře, který jsem já vedl. Nastal ten poslední den, kdy sdílíme svoje zážitky. Možná má někdo i nějaké návrhy, připomínky atd. ...  A ona řekla: Fra Ljubo, já jsem neposlechla co jste mi radil, abych šla do restaurace. Já jsem odešla dolů do kaple - tam bývá obyčejně vystavena Nejsvětější svátost – klekla jsem, zvedla jsem ruce a řekla: Ježíši, tady máš mojí duši! Já už nemohu dál! Ona se to modlila v mukách. Když nás svírá nějaká muka, pak je jistě i naše modlitba upřímnější, hlubší. Pak spadnou všechny naše masky. Tehdy Bůh vzal její modlitbu vážně. A ona řekla, že v tu chvíli pocítila: že může letět jako pták. A já jen poznamenal: Nelétej, choď jenom dál po zemi... Vidím, že ty zážitky ze seminářů jsou něčím, co křesťanství má, jenom je zapotřebí to odhalit... My to všechno máme. Bylo to i před Medžugorjem, jenom nám Panna Maria otevřela oči, abychom využívali to co máme.

-        Darko: Promiňte, máme někoho na telefonu. Dobrý večer!

-        Telefonát: Dorý večer. Jmenuji se Anna, jsem ze Šibeniku. Mám jeden zážitek: V 97. roce jsem byla u fra Slavka na Semináři půstu, až do Velkého pátku. To je veliká milost, veliký zážitek. Je jeden vtio z tohoto Semináře na který jsem nikdy nezapomněla. Bylo nás tam tehdy mnoho, ze všech končin. I cizinci byli. A jedna žena stále mluvila o svém mužovi a pořád jen o mužovi. A fra Slavko říká: Drahá paní, jestli jste se už někdy zeptala, jak se mužovi žije s vámi? A žena zůstala zaražená a řekla: Aha, tak to mne nikdy nenapadlo...! ale později se změnila. – Bylo nám tam perfektně. Byl to veliký zážitek. Potřebovali by to zažít všichni! Já jsem jela do Medžugorje na tu duchovní obnovu, do Domu Míru. Modlila jsem se za mojí dceru a dostala jsem tam veliké milosti. I moje dcera dostala velikou milost. Šla na Křížovou cestu na Križevac 24. listopadu roku 2000 a fra Slavko zemřel před ní. Můžete pomyslit jaké veliké milosti Bůh dává. A moje dcera po 13 letech manželství porodila první dítě a druhé za dva roky! A já říkám: Moje drahá Panno Maria, já už nemůžu vydržet, že teď nemůžeme jezdit do Medžugorje. Ale doufám, že to přece jen půjde.

-        Darko: Doufáme i my! Děkuji vám, že jste se ozvala a podělila se s námi o svá krásná svědectví.

-        Darko: Fra Ljubo, vyprávějte nám ještě dále o těch seminářích půstu a modlitby. Ty modlitby, půst, to ještě nějak jde. Ale to mlčení se mi zdá nějak nejvíce problematické. Zdá se mi, že v poslední době nějak příliš mluvíme.

-        Fra Ljubo: Mlčení, to je nejtěžší na tom Semináři. V tom nějak všichni „propadnou u zkoušek“ a já jim potom říkám: Musíte přijít na opravnou zkoušku. Nebývá problém modlitba ani půst.  Člověk si snadno navykne za dva, tři dny. Začíná cítit určiou lehkost těla. Začne si lépe uvědomovat jak zvuky tak vůně. Začne si i více uvědomovat sebe. A lidé ten pocit půstu chtějí prodloužit i dále. Týden půstu je jim málo. A já jim říkám není dobré v ničem přehánět. Nejlepší je střední cesta. Jenom na silnici není dobré jezdit uprostřed, ale v duchovním životě je dobré mít umírněnost. To je zásadní ctnost. Podobná duchovní cvičení se konají i jinde v Chorvatsku.– Já mohu mluvit jen rámcově o tom co se tam děje, ale co se děje v hlubině duší, to ví zase jenom Bůh. Obyčejně se začneme modlit před vystavenou Nejsvětější svátostí žalmy, ráno od 7 do 8 potom bývá snídaně. Po snídani bývá přednáška, spíše jako povzbuzení, zamyšlení se nad eucharistií, zpovědí, o duchovním životě o poseslstvích Panny Marie, atd. Od 11 do 12 je opět modlitba, potom je oběd...

-        Darko: Co jedete, když vy jste v práci...

-        Fra Ljubo: Já mám vždycky stejnýoběd . Chléb je dobrý a čaj, nebo voda...

-        Darko: Tedy vy se přísně postíte, jenom o chlebu a vodě?

-        Fra Ljubo: Přísně, ano. Je na stole i citron a bývá i cukr. A to jím i já, aby si lidé nedělali starosti. A pak se účastní obyčejně také večerního modlitebního programu. V těch pěti dnech jdeme také na Križevac pomodlit se Křížovou cestu, stejně tak i na kopec zjevení, příprava na zpověď. To je rámec ve kterém se děje tento druh duchovních cvičení. Tak jsou utvářeny ty semináře. A o zkušenosti se lidé obvykle podělí na závěr. O všechno to co zažili, o lehkosti a těžkosti a o podnětech jak lépe žít. A to je ono.

-        Darko: Ano, to zní zajímavě. Máme další telefonát. Dobrý večer, kdo je s námi?

-        Telefonát: tady je jeden věřící ze Záhřebu. Mám jedno svědectví. A měl bych i otázku pro patera. Letos oslavím 40 pouť do Medžugorje. Býval jsem tam dvakrát do roka a letos je to čtyřicátá pouť. Ono to není tak podstatné, ale jenom, abych se pochlubil, že na čtyřicáté výročí slavím čtyřicátou pouť! V 83. roce jsem šel na Kopec, modlil se tam růženec. A když jsem došel tak do poloviny, uslyšel jsem hlas: Dostaneš syna a bude se jmenovat Jan. Byl jsem z toho velmi rozrušený. Nevěděl jsem co se to děje. Byl to 83. rok a všechno bylo ještě takové nové... Já jsem sešel z kopce, šel jsem do kostela a nasedl jsem do auta a odjel domů. Opravdu jsem dostal syna a jmenuje se Jan. Krásný chlapec, ale pije. Oženil se a má problémy s alkoholem, žena ho opustila... a jednou, když byl hodně opilý jsem v srdci řekl, jako v modlitbě: Ach, kdybych já jen věděl čí to byl hlas, který mi to říkal, že budu mít syna, který se bude jmenovat Jan. Pořád mám pocit, že se z toho musím vyzpovídat, že jsem to neměl říkat. Já jsem byl přešťastný, jenom mi dělá ty problémy, že pije. Má problémy s alkoholem už přes 15 roků a léči se mnoha způsoby, ale nejsou žádné výsledky. Já jsem stále myslel – byl jsem zamilován do Panny Marie medžugorské. Zamilovaný jsem do ní byl! Musel jsem jet každým rokem alespoň jednou do Medžugorje. A ptám se, o Bože můj, proč je to tak? Já jsem už ztratil jednoho syna, padl ve válce... Ztratil jsem ho. A tak se ptám, proč je to tak? Chodím tam a modlím se a ... problémy zůstávají. Chtěl bych jestli by mi mohl frater k tomu něco říci.

-     Fra Ljubo: Bohužel, problém s alkoholem nemá jenom jeden Jan, ale mnoho Janů. To co můžete udělat je pomoci mu... I v Medžugorji je komunita Milosrdný otec nebo komunita Cenacolo. Lidé tam přicházejí s různými trápeními, se závislostmi. Ne jedná se jen o drogy, ale o řadu dalších závislostí na hazardních hrách, na alkoholu... A s modlitbou a prací lidé pocítí zlepšení, určitou svobodu. Ono to nejde jednoduše. Jsou to muka. Jak se trápí tento otec kvůli jeho synovi Janovi... věřím, že to trápení cítí i Panna Maria, protože nás má ráda. Tam kde je více lásky, tam je i více trápení, tam vidíš bolest, otroctví. Jen ať neustupuje, ať neupadá do zoufalství kvůli tomu. Jestli se snažil stokrát pomoci, ať se pokusí i po 101. Nemáme právo si zoufat, ať nás postihne jakékoli neštěstí.

-        Darko: Nový telefonát. Dobrý večer.

-        Telefonát. Bobrý večer. Chvála Kristu! Jestli dovolíte, něco bych vyprávěla.

-        Darko Posloucháme. Proto jsme tady.

-        Telefonát: Tedy byla jsem v Medžugorji v roce 2004. Potom jsem jela do Záhřebu, 25. 6. Už několik roků jsem tak jezdívala a měla jsem dojem, že tak putuji k Panně Marii medžugorské, ale jezdila jsem do Záhřebu. Přirozeně byla jsem v kostele Panny Marie od Kamenné brány atd. A to jsem dělala několik roků. Tehdy jsem si večer lehla a nemohla jsem usnout a točily se myšlenky hlavou. Najednou jsem uviděla jeden náhrobek, pak dva, a já si říkám, kde jsou takové a myslím si, že v Bosně Hercgovině. A pak se zjevila nad těmi náhrobky Panna Maria na obláčku. Pak jsem viděla, že to nejsou náhrobky, ale že jsou to dvě věže medžugorského kostela sv. Jakova. A zak bych řekla, jako by se mi Panna Maria z Medžugorje zjevila. Ale pro mne to bylo veliké svědectví.  To jsem chtěla. Děkuji vám.  

-        Fra Ljubo: Ano, tak říká paní, že putovala k Panně Marii medžugorské do Záhřebu.  A já říkám, že Panna Maria je stejná jak v Medžugorji tak i v Záhřebu a na každém jiném místě. Ona se chce připoutat k lidskému srdci, tam kde najde místo, spíše než na geografický pojem Medžugorje. Ale když jdeme na pouť potom my nejsme stejní. Býváme otevřenější proto co nám Bůh nebo Panna Maria chce dát. Ty vize o kterých paní mluvila to mohou být vnuknutí Boží, Božího Ducha, abychom otevřeli srdce Jemu a abychom nebyli lhostejní k tomu co nám Bůh vnuká. Jestli je to vnuknutí od Boha to můžeme poznat podle toho, jaké plody zanechávají ta vnuknutí v našem srdci. Jestli je to mír, radost a svoboda,  vždycky je to plod Božího Ducha.  Jestli je to neklid, pocit viny, strach, zoufalství, beznaděj, pak to jistě není od Boha a jeho Ducha.  

-        Darko:  Slyšeli jsme, že paní putovala k Panně Marii medžugorské do Záhřebu. Přitom se konají i poutě ze Záhřebu do Medžugorje. Tedy je tu otázka přípravy na pouť. Fra Ljubo, můžete něco o tom?

-        Fra Ljubo: Na všechno je potřeba se připravit. I když jdeme na mši svatou i na to je potřeba se připravit. Mše začíná už když se rozhodneme na ní jít. Když jsem byl v Medžugorji, pak jsem si všímal skupin poutníků, kteří přišli jako turisté, bez jakékoli přípravy. Odlišovaly se od těch skupin, které byly připravené svým způsobem, ty byly otevřenější, motivované byly, prožívaly to vše tady. Byly angažovanější. Do Medžugorje je možné dojít z různých důvodů. Mnoho je i těch, kteří přijeli z pouhé zvědavosti. Ale napočátku může i tento motiv být dobrý, když se nezůstane jen u zvědavosti. Boží milost se může i takových povrchních zvědavců dotknout. Mohou být i takoví, kteří očekávají od Medžugorje přespříliš. Řesení všech problémů najednou, expres. Panna Maria nenabízí expres řešení problémů. To nemáme ani v Bibli. Panna Maria nabízí cestu a slibuje, že bude s námi, že nás nenechá opuštěné. Ani Ježíš nám neslíbil ráj tady. Tady je boj. Ale v tom boji nejsme sami a opuštění. Tady máme pomoc. On to slíbil: Já jsem s vámi po všechny dny. Když se díváme na život Panny Marie vidíme, že po setkání s Bohem začínají, abych tak řekl,  její problémy. Jsou i takoví, kteří říkají: od doby, kdy jsem se duchovně probudil v Medžugorji, začaly moje potíže. Dříve žili lidé slepě, povrchně a později... možné ty potíže začaly právě od těch, kteří jsou jim nejbližší. Mnoho toho je relativního. Boží vidění problému a naše lidské vidění. V nás žije tělesné a duchovní. – Ta příprava tedy je důležitá, protože naše duše není aparát, který se spustí tlačítkem. Je potřebná i chvíle usebranosti, zamyšlení, probrání si toho všeho vnitru. Prověření našich motivů a tak dále.

-        Darko: Ano, děkuji vám. Jistě dobře, že to mnozí slyšeli. Máme další telefonát. Dobrý večer!

-        Telefonát: Chvála Kristu i Marii. Velmi zdravím vás i vašeho hosta. Chci se frátra zeptat na otázky spojené s touto pandémií. Naši buskupové radí svaté přijímání podávat na ruku. Jistě tato praxe existovala již před pandémií... ale mně jako věřícímu je to trochu cizí. Vím, že náš svět je zaměřený materiálně, ale prostě, když věřím, že v tom Chlebě, v té Hostii, skrze Proměňování ve mši svaté je pravé Tělo Kristovo, pak jak by se skrze samotné Tělo Kristovo mohl člověk nakazit? Vždyť i sám kněz během mše nějak říká, že Hostie je pro zdraví duše i těla. Nějak mi to vadí přijímat svaté přijímání místo na jazyk na ruku, abych se nenakazil. Zejména teď je období prvních svatých přijímání a já viděl na televizi, že i děti, které přijímají prvně Hostii ji dostávají na ruku. Chápu, je to do jisté míry formalita, ale nějak to těžko přijímám. Jestli by to důstojný pán mohl nějak komentovat. Velmi děkuji.

-        Fra Ljubo: To je problematika živá celý čas: Na ruku, do úst... Někdo má z toho i výčitky svědomí, a to i samotní kněží. Někteří kněží trvají na podávání do úst, atd. Když kněz podává svaté přijímání dotýká se úst, jazyka, že a to je ten problém trvání na přijímání na ruku. Někdy může být jazyk špinavějí než ruce. Není problém jak přijímáme Ježíše, jestli do úst nebo na ruku, ale jakým srdcem, jak jsme disponováni, s jakou otevřeností. To je problematika, která nemá řešení, zdá se. Každý má své názory, svůj pohled na věc. Někdo má přecitlivělé svědomí. A jiné  svědomí se dá natahovat jako žvýkačka. Ale já bych se přesto držel Církve. Ta je starší a moudřejší než my a biskupové mají, abych tak řekl, charizma vedení a učitelský úřad Církve a jestli je následujeme tak se nebudeme klamat. My můžeme vymýšlet svojí hlavou nějaké vlastní privátní přístupy, ale nejdůležitější je zůstat na lodi Církve. Zdá se mi, že to byl svatý Augustin, který řekl: Ten kdo nařizuje může udělat chybu, ale já, který poslouchám chybu udělat nemohu. Lepší je ten postoj poslušnosti než přístup kritizování. Zdá se mi, že je přespříliš toho kritizování. A pro mne je důležité být poslušný. Vždyť Ježíš Církvi slíbil, že brána pekelná ji nepřemůže. I ti naši biskupové a Učitelský úřad Církve mají Ducha Božího, to charizma, aby vedli Církev. Samotné Medžugorje zůstalo v Církvi a mohlo vybočit. To je důležité, zůstat na té lodi. To je nejjistější. Ježíš neslíbil nějakému biskupovi, nějakému papeži, že ho brána pekelná nepřemůže, ale Církev jako společenství. Nějaký kněz, nějaký biskup může udělat chybu, ale Církev jako Tělo Kristovo chybu neudělá.

-        Darko: Fra Ljubo, nemůžeme zanedbat MLADIFEST (festival mládeže) vy jste se také podílel na jeho organizaci.

-        Fra Ljubo: Ano, několik roků, když jsem byl v Medžugorji od roku 2000 do roku 2007. Ale nebyl jsem to já sám. Byl tam i fra Branko Radoš, fra Mario Knezović, celá skupina. Teď je to všechno jinak, na displejích. Fra Slavko začal s jednou malou skupinou, nikdo nemohl snít, že z takového malého semena vyroste tak velký strom. Ale koronavirus všechno svým způsobem překazil, proměnil, ale v duchovním smyslu je i to dobré. Určité ztišení, přehodnocení cesty, kterou jsme prošli, zahledění se hlouběji do sebe, abychom viděli kam jsme došli atd. Zvláště ti, kteří se toho účastnili zažívali krásu společenství, bylo to jako při seslání Ducha Svatého, mluvili různými jazyky a jakoby si všichni rozuměli, mluví jazykem lásky, té Boží lásky, která je tady sjednotila a stejný Duch je spojuje. Proto mnozí říkají, já se v Medžugorji cítím jako doma. Tam kde je člověk přijímán a milován, tam je doma. Tam je jeho duše doma ve skutečnosti. Tam je jeho pravý domov, ale náš pravý domov je u Boha, protože z Něho jsme vyšli. Jak říká List Efesským, zdá se mi, Bůh nás předurčil už před začátkem stvořením světa a když nás Bůh tvořil, pak to dělal v lásce, a proto člověk po ničem tak netouží jako po lásce, a to je ve skutečnosti touha po Bohu, protože Bůh je láska. A tu krásu společenství mladí zažijí a stále cítí potřebu se vracet. Vrátit se tam, kde jim duše dýchala ve svobodě, kráse, míru. Panna Maria se představila jako Královna míru. Ty mladé duše na počátku života i ty staré, stále máme stejnou potřebu slyšet, že jsme milováni, že nás má někdo rád. Ať je nám 5 roků nebo 105, stále je stejná touha v životě. V tom člověk nemůže zestárnout. Tělo zestárne, ale duše zůstane stejná.

-        Darko: A máme další telefonát. Dobrý večer.

-        Telefonát: Já jsem Magdaléna, volám ze Záhřebu. Chci říci své svědectví. Před dvaceti roky jsem byla na Semináři půstu. Právě ho tehdy fra Ljubo vedl. Já jsem teď už v 65. roce života, čekám už  čtvrté vnouče, Bohu díky, ale chtěla jsem jen podat svědectví, že ten seminář mi totálně proměnil život. Byl tam také fra Paško a ten mi řekl: A co ti brání každé ráno si trochu přivstat a než jdeš do práce jít na mši svatou. Vždyť máš v Záhřebu tolik kostelů. Choď do kostela ráno, když máš odpoledne povinnosti s dětmi. Jen se nevymlouvej. Mně po těch fra Paškových slovech začalo něco přitahovat na mši svatou a já musela chodit. Moji doma se na mne překvapeně dívali, co se to se mnou děje. A už když jsem se chystala na seminář a řekla jsem v zaměstnání kam jedu, nechápali mne. Seminář půstu, modlitby a mlčení? Dobře, modlitba – ty se pořád modlíš, půst i to jde – Ale to mlčení?! Vždyť já jsem tak upovídané stvoření. A hned jak jsem vystupovala v Medžugorji z autobusu jsme se seznámily s dalšími účastnicemi. A jedna z nich na semináři už byla  a říkala: Nezlobte se, ale to mlčení je velmi důležité. Dodržujte to, ne jen před fratrem, ale i na pokoji. Můžeme být my tři spolu na pokoji, ale můžeme komunikovat rukama. Nemusíme mluvit. Já opravdu chci být v tichu po celou dobu a chci abyste mi v tom nebránily. Musím přiznat, že to pro mne bylo velmi těžké, ale zvládla jsem to. Šly jsme do kostela večer a jedna žena na mne promluvila, ptala se mne něco a já  neodpověděla, jen jsem si dala prst na ústa a tak ukázala, že mlčím. Byla jsem tak šťastná, že se mi podařilo zvládnout tu zkoušku. Druhý den se mne ta žena ptala: a proč bych měla mlčet i v pauze? Já jsem se modlila: Matko Boží, prosím Tě, dej mi sílu, aby moje slova byla modlitba, rozhovor s Tebou, když mám závazek a jinak dovol, dej mi sílu, abych mlčela. Já jsem pět roků po sobě jezdila na ty semináře. Měla jsem mnoho zážitků a mnoho požehnání. Myslím, že to má opravdu smysl. Já si teď nevzpomínám, jestli to řekl fra Ljubo a nebo jestli to řekl zesnulý fra Slavko, že by každý alespoň jednou za život měl jít do té Mariiny školy lásky.

-        Darko: Fra Ljubo, já mám ještě jednu otázku. Medžugorje a kněží. Jak Medžugorje působí na kněze?

-        Fra Ljubo: Já jsem vždycky říkal: Medžugorje je neskutečné jak pozitivně na kněze působí. Tam opravdu pocítíš, jak tvoje kněžstí může růst a roste do plnosti. Kněží na jiných místech mohou prožívat i flustraci. Mohou zažívat, že něco říkají, lid je neposlouchá, přijde zklamání, neúspěchy, únava...  Jistě jsou i v Medžugorji kněží unavení, že potřebují utéci trochu na jiné místo, abych tak řekl, za odpočinkem. Zvláště dříve, když bylo Medžugorje jako nádraží. Nebylo tam ovzduší jako v jiných farnostech, proto je Medžugorje milost a dar i kněžím, aby svoje povolání, viděli a naplnili v plnosti daru Kristova.

-        Darko: Přijmeme poslední telefonát. Halo. Dorý večer.

-        Telefonát: Dobrý večer! Velmi často jsem jezdila na semináře půstu, modlitby a ticha v té době, kdy jsem v Mostaru pracovala jako gynekolog. Poslední můj seminář byl, když fra Ljubo nahradil zesnulého fra Slavka. Z celého srdce ho zdravím! A mám jedno svědectví. S fra Slavkem jsme se  domlouvali na Seminářích za koho se budeme modlit jako skupina.  Moje přítelkyně, která jinak byla profesorka francouzského jazyka v Záhřebu, dlouhodobě trpěla těžkou depresí. A tehdy byl Zelený čtvrtek, byli jsme na mši svaté a fra Slavko nám řekl, že po mši hned rychle do Domu Míru a potom kdo má baterku v deset hodin, že má být naše skupina na Podbrdu. My dvě jsme měly baterku, ale neměly jsme baterii. U prvního zastavení na počátku výstupu na Podbrdo byli dva chlapci - jeden z nich byl vizionář Ivan – a měli dvě baterie, a jednu nám dali. Tak jsme došly nahoru na Podbrdo. Nás ve skupině bylo 72. Všichni jsme čekali a klekli jsme, modlili se. Když Ivan klekl věděli jsme, že je Panna Maria s ním, že s ním hovoří. To trvalo několik minut. Potom Ivan vystoupil na jeden kámen a řekl, vás ze skupiny Panna Maria pozdravuje a vzkazuje, že vyslyšela vaše modlitby. My jsme všichni byli šťastní, protože jsme se všichni modlili za moji neteř Branku. Došli jsme do Domu míru a lidé říkali: Zavolej Branku, zavolej jí. Byla skoro půlnoc. Řekla jsem ne. Zavolám zítra. Druhý den volám jak se má a ona: Moje Dubravko, dnes ráno jsem úplně zdravá, jakobych nikdy ani nemocná nebyla. Byli jsme všichni šťastní i s fra Slavkem.

-        Darko: Tím jsme došli na konec emise tohoto večera. Bude ještě klanění před Nejsvětější svátostí. A my děkujeme fra Ljubovi, že byl dnes naším hostem a jak to bývá, požádal bych ho o závěrečnou modlitbu za naše diváky, za potřeby...

-        Fra Ljubo: Protože naším tématem bylo jak žít Medžugorje a Medžugorje je vlastně blahoslavená Panna Maria obrátil bych se v modlitbě k Ní, která k nám přišla, jak říkají vizionáři, s Dítětem Ježíšem v náručí.  – Obracíme se k Tobě, Panno Maria. Ty, která jsi nám přinesla Ježíše a vedeš nás k Ježíšovi, Ty, která jsi byla zcela obrácená k Němu a která jsi celý svůj život zasvětila a darovala Bohu, Ty která jsi Milostiplná, Neposkvrněná, Ty která vidíš všechny naše potřeby, volání, Ty, která jsi Matka a Královna míru, Ty, která jsi útěcha zarmoucených a útočiště hříšníků, útočiště nemocných a Matka Dobré rady... Ty, která jsi si první všimla při svatbě v Káni Galilejské co chybí a obrátila si se k Ježíšovi slovy: nemají víno... Ty vidíš co my potřebujeme a co nemáme. Věřím, že i dnes se Ty, Matko, přimlouváš za nás před svým Synem, jak jsi nám tolikrát slíbila a říkáš, ne jen nemají víno, ale nemají mír, radost, svobodu, lásku, úctu, pochopení, milost. Vypros nám všechno, po čem v nejhlubších hlubinách svého srdce a duše toužíme,  protože Ty to můžeš, neboť jsi nejblíže svému Synu a našemu Spasiteli. Ty Panno Maria, která jsi prožila život podobný našemu životu, Ty, která jsi nebyla ušetřena ani bolesti ani utrpení ani trápení ani kříže, stala jsi se Matkou víry tehdy, když to bylo nejtěžší, u paty kříže na Kalvarii, Ty, která jsi nás přijala z Ježíšových rukou, když řekl: Ženo, hle syn Tvůj!

 Ty Ježíši jsi nás odkázal na Ní a řekl jsi Janovi: Synu, hle, Matka Tvá. Prosíme Tě, Ježíši, daruj nám milost, abychom přijali Marii, jako jí přijal apoštol Jan, do svého domu, do svého srdce a učili se od Ní, jak žít, jak věřit, jak milovat a odpouštět.

 Tobě, Matko víry a Panno Maria doporučuji nyní všechny, kteří s námi byli spojeni, všechny naše rodiny, všechny, kteří mají bolesti, jsou zatíženi křížem utrpení, nemoci, neklidu, strachu či jakékoli jiné spoutanosti. Vypros, Ty Panno Maria, u svého Syna mír, svobodu a všechno to, co nám je nejpotřebnější pro naši spásu.

O to prosíme Tebe, Pane Ježíši, na přímluvu naší Matky, Panny Marie, Královny Míru. Ať nám všem požehná, svým mírem navštíví a od zla chrání všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch Svatý. Amen.